Pan Halík a světová válka.

„Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují – ale to se může změnit“.

Toto prohlášení p.Halíka lze zpochybnit. Kdyby tomu tak bylo, tak nejsme svědky současného krvavého divadla, a zatahování většiny světa do příprav na válku. Ve svém článku v jednom katolickém týdeníku se páter Halík pouští na tenký let zásadního problému náboženství. Zároveň si na tento problém nechtěně i odpovídá. Klade si pro něj zásadní otázku „Máme s muslimy stejného Boha?“. A následně deklaruje na příkladech, že ano. Mimo jiné uvádí i odkazy na bibli, která obsahuje i výroky stejné nebo ještě hroznější než Korán – např. „…blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu, či příkaz ke genocidě nepřátelských kmenů včetně nemluvňat, co močí na skálu.“  Zároveň vysvětluje, proč se muslimové chovají ke křesťanství tak, jak se chovají – „Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my, křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně… Také my jsme považovali židovství za pouhý vývojový předstupeň našeho náboženství, za náboženství, které je tím naším nahrazeno – a někdy s pocitem (s tragickými důsledky), že nejen židovská víra, ale i Židé jsou už „nahraditelní“. Přesně to si myslí mnozí muslimové o nás a našem náboženství.“ Pravdu dí pan páter, ale Evropa se z těchto temných schémat vymanila. Následně osvětluje, proč není vlastně muslim – mimo jiné, že oni Korán berou doslovně, kdežto „Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova.“ A v této větě je zakopán celý přístup k náboženství. Samotný pojem „náboženské vzdělání „ je problematický. Protože, kdo jej „nemá“ podle p. Halíka, tak nechápe dogmatické texty, (je nábožensky "blbý"). A kdo jej „má“, tak si tuto víru dovede „vědecky“ zdůvodnit a věří ji /mimo jiné, některé průzkumy v USA ukazují, že téměř polovina obyvatel plně věří, že zázraky jako chození po vodě a další, jsou skutečné, někteří se v náboženské euforii i utopili/. Co však má společného „náboženské vzdělání“ a svobodné vzdělání člověka? Na příkladu muslimského vyznání můžeme vidět, že je zde zásadní rozdíl mezi „náboženským vzděláním“ a vzděláním evropského typu. V muslimském světě se masové vzdělávání provádí cestou víry (u chudší vrstvy v mešitě), a víra zakazuje skutečná fakta, a určuje, co je potřeba znát a co zavrhnout. Získávají tak „náboženské vzdělání“, které je ve skutečnosti indoktrinací. V evropském kontextu je vzdělávání pojato jinak – především v osvícenectví (na které mnohdy katolíci plivou) došlo k zásadní změně, kdy se člověk vymanil z dogmat a vlády církve. Svobodné vzdělání umožnilo kriticky myslet a pochybovat o dogmatech a vnucených pravdách. Tento akt osvobození v muslimském světě neproběhl, a za stavu současné víry proběhnout nemůže!

Mimo jiné pan Halík uvádí, že „…náboženské vzdělání Čechů je zcela tristní, bohužel i mnoha křesťanů“ , (přeloženo: Češi jsou blbí). Faktem je, že při poctivém studiu a vzdělávání zákonitě narazíte na to, že „náboženské vzdělání“ pracuje s trochu jinými pojmy a není to totéž jako vzdělání. Nelze se domnívat (jak p. Halík implicitně nabízí), že chybějící „náboženské vzdělání“ je to hlavní abychom přivítali muslimy do Evropy s otevřenou náručí. Naopak, jenom skutečné vzdělání (které obsahuje vědění o náboženství, jeho podstatě, účelu a vzniku) nám umožní jako evropská civilizace přežít. V opačném případě si jen zasloužíme, aby se z pátera Halíka stal imám, na nádvoří Pražského hradu vyrostla pro něj měšita, a papež přijel mávat Koránem.