'Tím, že umyjete auto, ještě pršet nezačne.', zní jeden z Murphyho zákonů. Chcete-li se deště vážně dočkat, musíte na to totiž jinak..
V minulých dnech jsem si opakovanými pokusy ověřil, že déšť lze skutečně naprosto spolehlivým způsobem přivolat. Nezbytné potřeby k tomuto kousku: dřevěný plot (jiné druhy plotů nemám prozatím prostudovány..), štětec, barva.
Když začalo pršet po natření jednoho a půl pole plotu první den, ani mě to příliš nepřekvapilo. Obloha byla silně podmračena, předpovědi počasí nevěstily nic dobrého a pouštět se za takovýchto podmínek do akce tohoto druhu je vlastně holý nerozum - říkal jsem si o to.. Další den, kdy nebe bylo bez mráčku a silný déšť se přiřítil zákeřně během půl hodiny od započetí natěračské činnosti, jsem už zavětřil a když se totéž opakovalo i den následující, přistoupil jsem k vědeckým pokusům..
První krok spočíval v tom, že jsem se ledabyle připravoval k natírání, během čehož jsem si nenápadně pískal, demonstruje tím tak, že naprosto nic nemám za lubem. (Co je to vlastně vůbec ten 'lub'? Když to nevím, ani za ním nic mít nemůžu..ne?). Ochomejtal jsem se kolem plotu, tempem a'la paní starostová natřel asi tři plaňky a po přibližně dvaceti minutách vše zákeřně a bleskurychle sbalil a prudce uprchl i s barvou a štětcem do domu, předstíraje, že pokračovat už nehodlám. Toto jsem během odpoledne zopakoval třikrát. Výsledek? Ani kapka.. Druhý den jsem barvu se štětcem položil matoucím způsobem před plot, schoval se do kůlny a pozoroval, co se bude dít.. Hodinu nic. Vyšel jsem ze svého úkrytu, začal natírat a byl ostražitý. Po pětačtyřiceti minutách (a jednom a půl poli) započal vytrvalý déšť..
Prozatímní závěry: Déšť vyvoláte natřením alespoň jednoho pole plotu. Natření pouhých několika planěk, jakož i pouhé předstírání započetí natěračských prací, je ke spuštění deště nedostačující. Pokusy budou pokračovat a jejich další průběh bude zaznamenáván. Protože bych plot rád konečně dotřel a nechci nadále postupovat po jednotlivých plaňkách, potřebuji především objevit způsob, jakým docílit toho, aby pršet nezačalo. Spouštění už je prozkoumáno myslím dostatečně. Zítra mám v plánu k natírání nastoupit v pláštěnce. To by matku přírodu mohlo zmást..ne? (Jo a v tom dnešním dopoledním déšti kolem Třeboně prsty vážně nemám..)
Ale nevím, nevím.. Je docela nevyzpytatelná a nevypočitatelná. Taky si ráda a často libuje v paradoxech. Jsou třeba lidé, kteří marodí každý měsíc, onemocněj i když se na ně někdo nakažlivým způsobem usměje a takto se promarodí za devadesátku, kdy zemřou na dopravní nehodu, nebo na traverzu ('Zápal jo? Ale néé - spadla na něj..' F. Holzmann). A jsou sportovci, kteří nezamarodí a rovnou zemřou 'mezi dvěma kliky provedenými z podporu ležmo za rukama, dosáhnuvše stáří čtyřicetiosmi let.' (Z. Jirotka)
Jinak je ovšem příroda docela spravedlivá a snaží se sebou nadělené nedostatky alespoň nějak vykompenzovat. A tak když má třeba nějaká paní velké pozadí, má zase malé popředí, má-li některý pán nevelké přirození, má zas tak vysoké ego, že mu toto naprosto znemožňuje svůj nedostatek nahlížet realisticky, natož si tím jakkoliv lámat hlavu. Je prostě spokojen. (Tak třeba moje ego je asi tak standardní velikosti..řekl bych...) Nejlépe si však spravedlnost matky přírody můžeme ukázat na následujícím příkladu: Když má totiž někdo jednu nohu o dva centimetry delší, má tu druhou zase o dva centimetry kratší. Tak co...
S přírodou a s tím, jakými omezeními nás (mrcha) vybavila, úzce souvisí i můj předchozí článek. Projeví-li aspoň jeden čtenář zájem o jeho pokračování (solidnost tohoto zájmu vyhodnotí komise ve složení: já), toto zpracuji. Jednalo by se o mokrou verzi extremního mlčení. (Mezi náma..už mě to pranic neba.. Připadám si jako ona pověstná sopka, která svou činností zasypala sama sebe. Ale vysvětlujte mi to..: 'Ježek sám sobě kadeřav.' Že by mohl píchat ho ani nenapadne. Vola kadeřavýho...)
