Veselé příhody se stávají také na hrázích rybníků..

Ještě před minutou jsem byl přesvědčen, že se do hodinky budu v teple svého bytu věnovat obědu, místo toho pobíhám v cizí bundě (nechybělo mnoho a jen v košili..) po hrázi Drahovského rybníka. Jakže to řekl W. Allen?: 'Chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna'..

Běhám kolem svého nastartovaného, rozsvíceného, ale hlavně uzamčeného auta, uvnitř kterého nikdo nesedí. Sněží a mrzne. Hned jak jsem zaslechl zacvaknutí centrálního zamykání (do polohy 'uzamčeno'..samozřejmě), vzpomněl jsem si na Bakaláře.. 

 Jeden-dva centimetry a ujížděl bych dál, seděl pěkně v teple, nepřišel o zrcátko. Ale to by ta umělkyně z Drahova musela umět trochu řídit a nehrnout si to jak paní starostová prostředkem silnice.. Na hrázi! Taky jsem jí ty otisky pneumatik našich aut ukázal-moje pět centimetrů od patníku, její metr.. Kam jsem měl uhnout? Z jedné strany auto, z druhé několikametrový sráz.. V první chvíli jsem chtěl začít něco o slepicích, ale jednak jsem si představil její případnou reakci a'la 'Ko-ko-ko-ko-ko-komu nadáváš?', což mi trochu vzalo vítr z plachet a hlavně: spíše než její a své zrcátko jsem už v duchu řešil otázku, co s tím zamčeným autem..

Posléze paní řidička projevila domnění, že jsem prý neměl na tu hráz vjíždět, že jsem jí měl nechat projet. Na můj argument, že nikde není žádná značka, že místa pro DVA průměrně zkušené řidiče je tu dostatek (nejede-li jeden z nich ovšem 'opatrně' uprostřed silnice) a že stejně tak mohla pustit ona mě (ke střetu došlo cca v polovině hráze), se mi nedostalo kloudné odpovědi. Nakonec se však-neboť ošemetnost mojí situace byla neoddiskutovatelná-uklidnila, něco uznala, ba co víc-i pro bundu do Drahova mi zajela.. (Ovšem způsob, jakým se autem otáčela do zpátečního směru, dostatečně vypovídal o jejích řidičských kvalitách, zkušenostech. No, nechme toho..)

Taky jsem si ten 'centrál' mohl nechat dávno opravit..sakra! Vím už dost dlouho, že když přituhne, zlobí to. Ach jo.. Co teď s tím? To jsem ty dveře musel-blbec-zabouchnout?!? Těžko odsud můžu někam odjet-uvnitř mám všechno-peněženku s doklady, notebook,.. Do toho ta..ta..ta..pani pořád něco mele.. Nech mě chvíli přemejšlet ty..ty..ty..pani! Náhradní klíč! Před pár dny jsem ho jakýmsi řízením osudu objevil mezi různorodýma nepotřebnýma cetkama a uložil na známé místo. Nejspíš vnuknutí.. (Nemít ho, nevím..) Ale komu zavolat? A čím? Tím mobilem, který je taky zamčenej v autě? Pani! Ještě se mi bude hodit..musím trochu přibrzdit. A pamatuju si vůbec nějaký číslo? Jedno naštěstí ano...

Nakonec zajela dcera (má klíče) s bývalou manželkou ke mně do bytu a vytoužený klíč-duplikát mi byl dovezen. Strávil jsem pobíháním po hrázi příjemnou hodinku. Žádný z těch dobráků, co rozhazovali v teple svých vozů rukama a mohli si ukroutit hlavy (jakože proč jsem si zastavil tak blbě, sakra..!), nepřibrzdil a nezeptal se, jestli se něco nestalo a jestli třeba náhodou nepotřebuju pomoct. Asi si mysleli, že běhám v mrazu po hrázi u nastartovanýho auta jen tak z rozmaru, nebo co.. Moc nenadávejte a buďte rádi, že jsem nezastavil auto vprostřed silnice-museli by jste se otočit a jet zpátky...

 Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, ale stálo to za to.. Takový Donutil by z toho jistě vyrobil mnohem zábavnější historku, ovšem tato je zase beze zbytku pravdivá...