Právě naopak: Jsem 'něco lepšího' - jsem introvert.

Reakce na tento článek: http://hanapolaskova.blog.idnes.cz/c/147899/Nejsem-neco-lepsiho-jsem-jen-introvert.html. Extrovertům i introvertům vstup povolen..

Ovšem extroverti se jistě v tuto dobu někde ventilují, předvádějí, zkrátka extrovertují..to je jasný. Takže to bude spíš pro ty chudinky (prý..) introvertní. Ale ne..nemyslím si, že jsou (jsme) ti lepší. Ale ani horší! Taky se mi zdá, že existuje ještě jakási třetí skupina. A sice ti, kteří se navenek prezentují děsně furiantsky, otevřeně, ale ve skutečnosti to maj jinak. Jakoby se za tu svou introvertnost styděli, nebo tak něco..

Náhodou je to zajímavý. Teda až na to neustálý odhánění těch děsně otevřených, družících se lidiček. Většinou sice dost brzy a pochopí, že z tohohle mráčku 'pršet nebude', odpadnou a odeberou se se svými družnými pokusy o pár stolů dál. Ovšem někdy je to utrpení, zklamávat jejich naděje. Proč tomu sakra nerozuměj, že může být někdo natolik jinej, že si nepotřebuje jako oni neustále něco vydiskutovávat? Je to tak těžký, tolik nepochopitelný? My se prostě raději díváme, pozorujeme všechno to hemžení a (s L.Vaculíkem) 'se nepotřebujeme každý pondělí s někým vybavovat o tom, jak se daří něčím dětičkám..' Tak nás nechte na pokoji, sakra..

No, ale někdy byste zase mohli pochopit, že už toho osamění máme poněkud dost a milostivě byste se mohli pokusit nás oslovit, nenechávat nás na pokoji až tak moc. Tehdy nám to nevadí, ba co víc..uvítali bychom to. Ale to už nás máte zaškatulkovaný: to je ten divnej, ta divná a jdete za osvědčenými kumpány, kteří melou pantem a jenom tak necivěj. S těma je sranda, s těma se užije..

Některý věci si třeba neuvědomíte, uniknou vám, neužijete si je tak, jako my. Třeba včera. Do hospody přišel děda se dvěma vnuky. Od počátku bylo mezi nima napětí, že by se dalo krájet (to by vás ale nebavilo, to sledovat..žádnej uchvacující děj, mizerná akčnost..). Asi po čtvrthodině si senior objednal jídlo, poté se osmělila i omladina. Ta hodinka, kdy jedli, by vydala na román. 'Tomáši, když budeš chtít, naučím tě, jak jíst guláš..takhle se nenažereš..přece ten knedlík musíš takhle napíchnout...!' Nenáviděli ho oba. A současně ho respektovali, snad si ho i vážili. Těchto věcí si vy extroverti taky všímáte? Zajímalo by mě to..

Jasně: je to šichta neustále se někomu vyhýbat, vymlouvat se, nasazovat si nějaký obličej. 'Pojď si sednout sem, přece tam nebudeš sedět sám..dáme karty..' Ale já tam chci sedět sám ('..ne..on mi ještě někdo přijde..'), jakkoliv vám to připadá divný. A budu tam sám sedět - nakonec mě to stojí míň úsilí, než si přisednout. Ale současně bych s váma rád i vycházel..nic ve zlým. Nejsem nafoukanej, nic takovýho. Jen to mám jinak, moje druživost je omezena více, než ta vaše.

Existují i vzácní jedinci, kteří toto vše jsou schopni chápat. Moc jich není. Tihle tvorové dokonce i rozpoznají, kdy se my 'divní' jsme ochotní (ochotní?) bavit, pustit tu svou zadumanost ze řetězu. Takovýchto exemplářů si vážíme. Nepatří mezi ně bohužel můj nový soused, který mě viděl asi třikrát a hned se přiřítil s napřaženou pravicí: 'Já jsem Mirek..' Chtěl bych mít sílu mu odvětit: 'A já jsem zase Petr. Budeme si nadále vykat.. Těšilo mě.' Ale na to jsem moc slušnej (?). Aspoň zatím...