- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jen mi teda nepřijde divný, že jsou mi ostatní tak trochu ukradený. Kdo si zvykl, že nemám thymolinový úsměv a neševelím vtipem, je v pohodě. Kdo si nezvykl, tak se nesnaží. Osvobozuje odpověď na otázku "Jak se máš?" - "Stojí to za h*vn*".
navštívit specialistu. A to nemyslim nijak ironicky.
Taky něco takového právě prožívám, i když asi v jiné podobě, než tu píšou ostatní. Já nemám vůbec problém někoho oslovit, je mi jedno, co si o mně druzí myslí (protože věřím, že to není nic špatného), já mám prostě jen hrůzu z toho, když někdo oslovuje mě!!! Šílenej strach z toho, co po mně zase kdo chce. Tenhle rok jakoby se strhla lavina a snad každej úřad (třeba i statistickej), každá pojišťovna nebo učitelky mých dětí po mně pořád něco chtěly (chtějí, stále nemůžu dořešit všechno - dvě věci vyřídím a nové tři se zjeví).
Ale podle mě to chce si to všechno srovnat a zase bude dobře.
měla jsem taky velké problémy se sociální fobií. Našla jsem si proto práci která vyžaduje stálý styk s lidmi a pak se to nějak zmenšilo a v práci to necítím. Nejhorší je, když spolupracovníci mají nějakou oslavu, tam si vytrpím.
Hmm... něco podobného jsem měl v dětství a pubertě taky, ale nebylo to až takhle silné. Styděl jsem se kamkoliv zatelefonovat, cokoliv vyřídit, na ulici jsem myslel, že mě všichni pozorují a smějí se mi... Sbalit holku nepřicházelo v úvahu... Hrůza. Nákupy byly ale v pohodě, týkalo se to spíše blízké interakce s cizími lidmi. Pomohla mi šestiměsíční psychoterapie, problémy byly způsobeny příliš přísnou výchovou v rodině a potlačením sebevědomí. To jsou věci. Ale bylo to za pět minut dvanáct, už jsem si pohrával i s myšlenkou na sebevraždu.
jak jsem napsal o něco níž - před 5 lety byl rozvod, pak jsem dával 3/4 vejplaty za bydlení a tak jsem žil v nouzi, loni v březnu jsem přišel o práci, kde jsem byl 7 let a novou se mi zatím nezadařilo sehnat, přišel jsem o bydlení, nemohl jsem splácet bankám, tak jsem v lednu uskutečnil sebevraždu, bohužel mě jeden z adresátů posledního dopisu (posílal jsem v noci emailem a nad ránem začal s akcí) nechal zachránit...
strávil jsem měsíc na psychiatrii, doteď beru antidepresivum a živořím u příbuznýho bez jakýhokoli příjmu... fakt skvělej život, ještě že mám přístup k internetu...
a na rozdíl od tady diskutujících si myslím, že se to snad ani léčit nedá, to už je snad daný povahou, dá se s tím jen bojovat. Ale že by s úspěchem ? Střídavě oblačno!?!
(vlastní zkušenost). Takže už jsem se smířila s tím, že jsem -ta divná co se nebaví. A je to fakt těžký, ženský mají být přece ukecaný, ne ? No a mě to nejde. Tož tak.
Skutečná sociální fobie se léčit dá. Jen je to těžké, člověk si opravdu může sáhnout na dno, obrátit si vlastní duši naruby a ne každý je k tomu ochoten.
sociální fobie je primárně strach z toho, jak budu společností posuzován. Třeba se bojíš jíst na veřejnosti, že to děláš špatně a budeš vysmíván (jen příklad). Jinak dobrý, agorafobii mám taky.
to by mohl být dobrý začátek...
To byla docela hezká francouzská komedie s Pierrem Richardem.
Myslím, že je to o něčem jiným...
Dlouhé roky mne to honilo, až k úplnému vyčerpání.... Nikdo nechápal, já taky ne. Až když byl ďábel úplně náhodou pojmenován... Byly z toho dva měsíce ve stacionáři a ještě docházení, ale zmizelo to.
Zmizelo? Na mizení moc nevěřím.. Spíš to tam někde číhá, aby to s novou silou udeřilo...