To kdyby viděl Pohlreich, tak nejspíš zešediví, jakkoliv je to zdánlivě nemožné...
Protože nám občas někdo připomene, že člověk musí někdy taky něco jíst, vypravíme se na průzkum lednice, kde neobjevíme nic jiného, než na kost zmražené kuřecí (teda nejspíš..) stehno. Nemáme na něj sice vůbec chuť, ale když už ho držíme v ruce - co s ním? Takto zmrzlé stehýnko vložíme tedy do střední části trouby a protože nejsme úplnej blbec, napadne nás ho něčím zalít, doupravit. Kuchařku nemáme (a i kdyby..komu by se chtělo v tom listovat?), stejně tak nemáme ani žádné jiné ingredience, pročež bude úprava velice jednoduchá. Jediné, co jsme nalezli, je zbytek oleje (třeba toho 'do salátů'..je to fuk..), něco kmínu, pepř a sůl. Nepřívětivě se tvářící stehno zalijeme (případně zalejeme..to je jedno..) olejem, posypeme zbytkem kmínu a doladíme solí s pepřem (přiměřeně, přiměřeně..). Troubu předehřejeme, anebo nepředehřejeme, na tu konečnou seškvařenou hromádku to má vliv nepatrný. Podíváme se přes sklo na náš kulinářský počin a odejdeme si řezat zbytky dřeva (jak dlouho to může sakra vydržet?), kouřit, věnovat se pozorování stropu, atp. Na celý stehno zapomeneme - bylo přece zmražený, takže za 20 minut to asi nebude..do večera času dost. Když se sešeří, připomene nám svítící trouba, že se v ní cosi odehrává. I vypravíme se, jakkoliv hlad stále nepociťujeme, jí vypnout a podívat se na výsledek našeho celodenního úsilí. Není to hezký pohled. Ale sníst se to musí - přece nejsme šílenci, abysme od poledne do večera vyvářeli jak vzteklý a pak to nakonec vyhodili..ne? Odlomíme původně středně velké a dříve stehýnko, nyní miniaturní 'cosi' od plechu (doporučené nářadí: špachtle, kladivo) a vložíme na talíř. Ten malý bohatě postačí.. Pro fajnšmekry: Vizuálně je celý počin možno esteticky vylepšit kouskem chřestu, nebo nějakou jinou, nejlépe zelenou trávou.. Nyní se zbývá poohlédnout po nějakém tom pečivu, případně sucharech. Nebo snad chcete vyvářet jak na svatbu a pachtit se ještě s rýží? Jak myslíte. Nám ostatním dostačí plně ten zbyteček dvou okoralých krajíčků. Na datum doporučené spotřeby, je-li toto ještě někde snad uvedeno, zásadně nekoukáme, nebudeme si to všechno přece zbytečně kazit. A už sedíme spokojeni u stolu, křupe nám to hezky-pěkně mezi zuby a máme ze sebe radost, že na tom ještě nejsme tak úplně nejhůř, že si ještě dokážeme i něco upéct.. Dobrou chuť! P.S. Tento příběh je založen na skutečné události...
