Koloběh života, aneb Tak to být nemá!

Slyšte nesmělou polemiku s jistě všeobecně přijatelnějším přístupem optimističtěji laděné kolegyně blogerky, který naleznete zde: http://vejvodova.blog.idnes.cz/c/144129/Kolobeh-zivota-aneb-Tak-to-ma-asi-byt.html

Ano, dobře si pamatuju na ty 'staré zlaté časy', kdy se vše zdálo být hezké, nadějné, věčné, barevnější. Moc dobře dost živě si na to pamatuju.. Na tu dobu, kdy smrt byla něčím vzdáleným, co se dalo občas vidět jen v televizi a byla něčím nepředstavitelným. Něčím, co se stává těm druhým. Těm, kteří nejspíš dělali všechno nějak špatně, moc zlobili, nebo tak něco. Pamatuju si na to fakt dobře. A stejně se tenkrát umíralo nějak míň, nebo co! Ale hlavně: kácelo se v úplně jiném lese, někde hodně daleko a mnohem větší starosti nám dělalo, aby ten zatracenej pionýrskej tábor rychle utekl, abysme neprohráli všechny kuličky a aby nám už konečně bylo aspoň dvanáct..

Ale časem (protože 'čas je násilí') se to nějak pokazilo, což mi - nemůžu si pomoct - nepřijde vůbec přirozené, normální, spravedlivé a rozhodně s tím hluboce nesouhlasím.. Kuličky přestaly být tím nej a ty roky by jeden raději vracel zpět, než tlačil dopředu. Bestie konečnost a pomíjivost se přihlašovala nějak častěji. Sem tam nějaký ten Menšík, Werich, vzdálenější tetička, strýček a jednoho krásného dne...BUM! Najednou to všechno člověku docvaklo v celé své podivnosti, nedokonalosti a hrůze, věci se začaly jevit v naprosto jiných barvičkách. Co to má sakra za smysl? K čemu to všechno? Nač literatura, hudba, plány do budoucna (budoucna? ha ha..těch pár let...?)? A proč teď vlastně čučím na ten fotbal? 

 'Jsme loutkou kruté a nepochopitelné hry, jsme obětí strašlivé léčky a nezměrné nespravedlnosti.' Jsme tu prostě na výletě, který skončí každopádně špatně. Z toho se máme radovat, přijmout to, pochopit? Nebo je snad částečným 'řešením' se pokusit neustále na to alespoň nemyslet? Nepochybuji o tom, že drtivé většině se bude lépe číst onen článek, na který odkazuji v perexu. Jistě.. Člověk většinový se chce a potřebuje dívat na svět s optimismem, něčemu věřit, neposlouchat ty negativistický rozumy, nepropadat skepsi a držet se iluze o tom, jak je vše v pořádku, jak to právě takto má být a fungovat. Já si to odvažuji zbaběle nemyslet a ještě se k tomu drze přiznávám. Taky si to, předpokládám, pěkně vypiju..

Zatím všichni ti optimisté, kteří tak opěvovali koloběh života a jeho krásy, nakonec vždycky prostě umřeli. Líbilo se jim to? (Já vím..jako bych to slyšel...) Asi jim to stále připadalo nějak daleko, jaksi relativní.. Ale najednou to bylo tady a týkalo se jich to naprosto neteoreticky. Takovýto koloběh života je pěkně na..na..no, řekněme na nic! A ještě tu mrchu opěvovat? To už je moc... Ale na druhou stranu uznávám, že s nějakým jiným řešením nepřicházím. Kam bysme se všichni nacpali, kdyby se ty mršiny prostě za nějaký čas nezakopávaly do země? Netuším. To by se muselo ještě nějak dořešit..

Tak pardon. Já nerad.. Snad jen, aby toho optimismu a nezměrného nadšení nebylo zbytečně moc.. Nedivte se: Verecký, Muk, Smoljak, Dlouhý,.. Není toho poslední dobou trochu příliš? Zase by se snad mohl ten Smrťák trochu zakecat, myslím.. To by taky jednou mohl umřít i Svěrák, Vaculík a nechci domýšlet, kdo všechno ještě.. No řekněte - je tohleto normální?