Proč Marie pláče u Kristova hrobu?

Kristův kříž a vzkříšení rozděluji lidstvo na jeho učedníky a vyznavače, nebo lhostejné a přihlížející. Příběh je příkladem, jak touha a láska vůči Kristu proměňuje postoje, city  jednání Marie Magdalské.  I já jsem hledal a našel. 

V příběhu o Kristově vzkříšení se setkáváme s Marií Magdalénou. Sledujeme její reakce a postoje při setkání s jejím Spasitelem a Pánem:

„Oba učedníci se vrátili domů, ale Marie zůstala u hrobu“. Nevrátila se. Možná si řekla“ „Bez Ježíše nemám doma co dělat. Můj život nemá smysl“. Očekávala s naději, že ji Bůh nezklame, že dostane odpověď.

Jedním ze znamení těch, kteří doopravdy milují Krista, je to, že jejich láska se projeví za dramatických okolností. Tam, kde to jiní vzdají, rezignují, odejdou, milující bytost zůstane. Rozum a okolností velí k ústupu, ale srdce cítí jinak. Mohli bychom říci, že „srdce někdy nemá rozum“. Jedná spontánně, nesmyslně. Někdy dokonce ty jiné provokuje, znepokojuje. On lásce velmi rozumí. Jednou také řekl: "Budeš tedy milovat Pána Boha svého z celého srdce...a svého bližního, jako sám sebe." To je největší přikázání.  Láska Marie Magdalény jde za hranice rozumu. Nemohla tehdy odejít. Cítila, že se stalo něco velkého.

Jak to, že dokázala takto milovat? Kdysi dříve Ježíš pro ni udělal skvělé věci. Dříve toho měla dost na svědomí. Jiní se k ní obrátili zády, opovrhovali, soudili. Kvůli jejímu „zbabranému“ životu, měli na to právo. Jednali rozumně a spravedlivě. Kristus jí však odpustil, přijal na milost, miloval jí celým srdcem. „Komu se mnoho odpouští, mnoho miluje“. 

„Proč pláčeš Marie?“ Ona svůj žal a touhu vyjadřuje normálním ženským způsobem – pláčem.  Dokonce lidé věřící Boha, prožívají těžké chvíle. Nejsou ochránění od žalu, nepochopení, hledání, tápání ve tmě. Čím více člověk miluje, tím více je zranitelnější, citlivější. Tím hlubší je jeho zranění při ztrátě, odloučení.

„Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili“. Je to výkřik lidské duše, které se zdá, že je opuštěna Bohem. Neprožíváte někdy podobný stav, jako bychom ztratili Boží přítomnost, jako by nás nechal Bůh samotné, bez pomoci? Možná, že je to z toho důvodu, že nás vychovává. Učí nás žít vírou. Jako by odebral city radosti, své přítomností. Tak jako rodiče v určitém okamžiku života ponechají dítěti volnost. Odstoupí a zdálky pozorují jeho kroky. Už mu nejsou tak úplně na blízku, ale bedlivě jej pozorují a jsou připravení kdykoliv zasáhnout.

• Lidé uloupili jiným Boha. Rodiče nedopřáli dětem slyšet o Kristu. Zapřeli svou víru. Totalitní systémy okradli lidi o Boha. Ztratili jsme naději, směr a jistotu Boží lásky ve svých životech. Vše se zdá jen náhodou, nebe je prázdné.
• Hřích způsobil, že jsme se dostali do izolace. „Vaše viny, říká prorok Izajáš, vás vzdálily Bohu, tak že neslyší.“ Není to Boží vina, ale naše. Žijeme v napětí, jako by nám „vzali Pána“. Zdá se velmi daleko. Dokonce můžeme obviňovat jiné z našeho duchovního stavu. To ne Bůh se vzdálil od nás, ale my jsme se mu ztratili. 
• Pán Ježíš na kříží volal:" Bože můj, proč jsi mně opustil?" My již nemusíme takto volat. Přístup je otevřen. Až k trůnu milostí, až k Boží přítomnosti.
• Ježíš nedovolil Marii, aby zůstala jen ona s ním a prožívala radost, ale posílá jí sdělit tuto zvěst s dalšími učedníky. Ti, kteří milují Krista nade vše, milují své bližní a slouží jim. 
• Jeho Otec se stal našim Otcem, Jeho Bůh je našim Bohem. Máme tu jistotu? Pokud ano, když on vstoupil do nebe i my půjdeme za ním. Je nějaké jiné místo pro jeho děti, než v jeho domově, s ním na věky? Toto je jistota spásy. 
• Pokud není tvým Bohem a Otcem, kam půjdeš? Není žádná jiná alternativa. Každý bude se svým otcem. To se zdá velmi logické. Otcové jsou jen dva. Velikonoce jsou dobrou příležitostí k přemýšlení o vlastním životě a budoucím „bytí“ naší duše. 
• Kristův kříž a zmrtvýchvstání rozděluje lidstvo na dvě části. Na ty, kteří milují Krista a na ty, kteří jsou lhostejní, nebo opovrhují Kristem. Na ty, kteří mají Pána a na ty, jenž zůstali bez Ježíše.