Ochránci společnosti

Dnes jsem zahlédl v Interwiew 24 usměvavou,docela hezkou ženskou Maláčovou. Pokoušela se malovat vejce na růžovo. Docela se snažila, ale každý, kdo prožil pár let života ve stínu komunismu, dokáže rozpoznat co je vajíčko zač?

Minulý týden pan prezident podepsal nový zákon o zákazu propagace symbolů totalitních režimů. Dva dny poté, paní Maláčová potvrdila národu, že uzavřela smlouvu o spolupráci s komunisty. Vysmátá od ucha k uchu, bránicí důchodce a pracující lid, se postavila mezi populisty, kteří mají péči o své lidí. Bojí se, že naší lidé ještě více zchudnou. Tak je to nakonec ve stejném „duchu“, jak jsme to slýchávali od nich čtyřicet let. Jak bojovali proti nepřátelům pracujícího lidu, proti vykořisťování. Zní to velmi podobně u těchto současných ochránců. Že nás okrádá EU, Ukrajina, cizinci. Nakonec všechno je, jak má být. Vrátili se do otevřené náruče ruských bratrů a sester. Problém je v tom, že ta náruč je již nyní poskvrněná krví. Vždy byla, ale jaksi skrytě. Nyní je zjevně vražedná a jim to nevadí. Mně to docela vadí, že ve veřejnoprávních médiích tito lidé, jako Konečná, Okamura, Fiala a představitelé ANO dostávají stále více prostoru a dovolí si vyplivnout, co jim přinese slina na jazyk. Je to nedůstojné, nelidské, plné nenávisti a zloby. A při tom si ztěžují na cenzuru. To jsem opravdu čučel, když po několikáté v hlavním večerním programu Okamura vyjadřoval své vidění světa, jak bude vyhánět ukrajinské matky s dětmi z naší země. Opravdu všechny, nezůstane tu ani jeden Ukrajinec. To je bojovník, to je lidumil. Bez uzardění se dokázal dívat do kamery a přitom obhajovat „slušné“ lidí. Je to jen takový malinký povzdech z mé strany. Když spojíme ty naše povzdechy, tak z toho možná zavane i silnější vítr a odvane tu zlobu, lež, nenávist a sobectví.