Naše malá zemička se řítí někam?

Ve sledu události několika posledních týdnů a v době mé rekonvalescence se mi rojí v mysli mnoho souvislostí, které mají společný jmenovatel: zkáza, zranění, smrt. To nás děsí, někdy, nedá spát, ochromuje. Co s tím můžeme udělat?

Zdá se, že naše malá zemička v mohutném Vesmíru se točí, jakoby stále rychleji a jakoby se řítila někam…My křesťané si myslíme, že víme kam, ale moc toho taky nevíme. Po celá staletí se věřící domnívali, že se to vše „dotočí“ za jejich generace a předpovídali budoucnost. Žel, když se nestalo nic zvláštního, tak se ti, kteří prorokovali na „tutovku“ již nikdy neomluvili, že říkali nepravdu. Ani po Covidu se to nestalo, ačkoli jistých věcí byla přehršel a pak již jen ticho po pěšině. Ne že Bible nemá pravdu, ale naše výklady, jistoty chápeme po svém, nevystihujeme vždy časové, historické souvislosti. A pak se rozcházíme s Božím porozuměním.

Zdá se, že náš život již je za vrcholem. Že již bylo dobře a zřejmě už nebude lépe. Každý vrchol pokračuje cestou dolů. Žádný strom neroste do nebe.

Posledních několik týdnů jsem prožil většinou v posteli, po mé auto nehodě a nyní mám Covid. Tak jsem samozřejmě nasbíral mnoho informací, kterých si nelze nevšimnout. A ty nás velmi lekají a znepokojují. Což je zajímavé, když si všimneme, že v každé té tragické situaci je něco úžasného, co nás povzbudí a vlije novou naději. Je to nádherná solidarita, nezištná, dobrovolnická, ale i odborná pomoc. Lidé, kteří nasazují své životy pro druhé. Je to světlo ve tmě. Tam kde přichází, tam tma mizí. Lidé jsou schopni během několika dnů nasbírat milióny korun pro potřeby postižených (hurikán na Moravě, povodně).

Tak jsem sledoval výročí útoku Hamásu na izraelské vesnice, jako kdysi dávno zaútočili nacisté na naše Lidice. Samozřejmě s vyššími počty zavražděných. Všechno je k zoufání. I ty následné akce na jedné i druhé straně, zabití civilisté, děti, vojáci a další. Není potřeba komentovat, jen tiše zaplakat a položit si otázku, co můžeme udělat ke zmírnění bolesti tohoto světa. Jsem fascinován a „smekám“ před dobrovolníky, kteří v těchto ale i v mnoha dalších částech světa tu bídu zmírňují. Vytahují postižené z trosek, krmí hladové, obvazují rány, nebo pomáhají pohřbívat zemřelé. Na obou stranách fronty. Oni tyto věci neřeší. Mají na srdci člověka a jeho potřeby. Oni si velmi cení života jako daru, který je potřeba zachránit za každou cenu. Stejné scény žel vidíme blíže našich hranic na Ukrajině. Taky zabité, ale i zachraňující.

Moc si cením této výsady, že žiji s rodinou na tomto našem území, kde mohly vyrůstat naše čtyři děti v míru a v dostatku. Uvědomuji si, že je tedy našim úkolem, jako rodina pomáhat potřebným různým způsobem. Jako důchodce si to stále více uvědomuji, že naše země patří do této bohaté části Evropy. Proto mně velmi frustruje, když se stále častěji ozývají hlasy, že „nás okrádají“, že máme bídu a nedostatek. Je to až komické, ale v kontextu těch tragických obrazů z bojišť a problémů v jiných zemích, to je tragikomické, když p. Maláčová hned po zvolení předsedkyní Sociální demokracie řekla, že jejím hlavním úkolem je zachránit občany před bídačením vládou. A zatím není jistá, zda to bude společně s p. Konečnou, která taky z Bruselu „zachraňuje“ národ před chudobou a navíc šilhá na východ. To je taky k pláči nebo spíše ke vzteku. V kontextu prolité krve tisíců lidí, trosek rozbitých domů, celých měst, tito lidé pobuřují národ k nespokojenosti. Jen pro své vlastní cíle. Je to hanba. Jako sociální demokratka by měla p. Maláčová povzbudit národ k solidaritě s potřebnými, k uklidnění národa v době povodní a nabídnout nějakou pomoc. Ukázat na to, co je dobré, za co můžeme být vděčni. Ale populisté to neumí. To jim je ukradené.

Stejně tak je krajně nevhodné a nepochopitelné, když premiér sousední země R. Fico oznamuje všem, že se na jaře chystá do Moskvy za Putinem, na oslavy konce války. Za stejným Putinem, který je válečným zločincem podle evropského soudu a vesele válčí třetím rokem na Ukrajině. Ničí, vraždí nevinné, unáší děti. Týden na to jel ujistit do Kyjeva ukrajinskou vládu o energetické pomoci. Není to Ficova schizofrénie? Nebo se pomátl? Pak může být nebezpečný pro svoji zemi. A zdá se, že docela je. Nebo se chce jen ukázat jak je odvážný a nezávislý?

Představte si, že v době II. světové války by si někdo z evropských panovníků vyjel za Hitlerem do Berlína. Jak se tomu říkalo tehdy? Kolaborace s válečným zločincem. Sověti se za všechny podobné pokusy vyrovnávali po svém.

V současné době se zvětšuje kruh obdivovatelů Putina a Orbana. To, co mne docela děsí, když naší politikové se chlubí, jak vyzráli na ty, kteří mají obavy z kolaborace a staví jasné hranice. Opoziční poslanci v EU jsou příkladem kompromisu a ještě se tím chlubí a posmívají se ostatním.

Roste taky v Evropě počet stran, které vzešly z nacismu a vyhrávají volby. To je fenomén nový a proto asi není vhodné flirtovat a bratřit se. Je dobré filtrovat, studovat dobu a pracovat k záchraně sebe i jiných.

Možná, že ta naše zemička uprostřed Vesmíru se opravdu řítí někam. Ve víru těch události, pokud bych nebyl křesťan, bych si možná zoufal, bál se a nadával. Určitě bych hledal stále, jak se mít lépe a lépe. Ale nedělám to. Žiji nadějí. Navzdory všemu vím, že můj život je stále ještě v „Božích rukou“. I ta naše zemička. Bůh ji stvořil a lidí na ní má stále rád. Během mého dlouhého života jsem udělal zkušenost, že když směřuji svůj zrak k tomu, který je věčný i celý tento svět vidím „očima věčnosti“. Nemám strach, jsem spokojen, miluji a mám ochotu i sílu pomáhat. Cítím se být naplněným člověkem.