Kde jsou čínští křesťané?

V novém roce máme nové starosti a péči o sebe. Zdá se, že podobně jako syrské sirotky, tak i čínské křesťany přikryl sníh a odvál vítr. Jen zdánlivě. Ptáte se, kde jsou?  Chceme je tady? Taky nás ohrožují?  Zde je odpověď

V souvislostí s velmi náročnou dobou pro naše přátelé z Číny, mně napadla jedna myšlenka, spojená  s dobou migrační, dvou, nebo tří posledních let. Vzpomínáte si ještě, jak na náměstích a v médiích se často opakovala věta: "Muslimy tady nechceme, ale jen křesťany, máme přece křesťanské kořeny, naše Evropa je má!" Totéž opakovali podle společenské poptávky i naší politici. V nějakém článku jsem tehdy napsal, že když slyším podobná silná slova, jsem docela znepokojen. Může se totiž stát, že za několik let, až "větříček" zafouká z jiné strany, tak stejní lidé budou křičet: "Křesťany tady nechceme". Nakonec stejné zkušenosti známe z nedávné historie i z Bible. Naše křesťanské kořeny pomalu vyhnívají, nebo už dávno neexistují.

Co tedy chceme doopravdy? Víme to? Opravdu se to může stát, jak tomu bylo několikrát v dějinách, že církev mezi sebou občané nechtěli a dali to patřičně najevo. Jsem přesvědčen, že živá církev navzdory všem překážkám a možným zvratům přežije. Ale možná jen ti, kteří mají ty kořeny stále kdesi v "srdci". Jako ti, před námi.

Je začátek roku 2019 a otázka je stále aktuální: "Již ani křesťany zde nechceme"? Věřící, vyzkoušené ve víře, skrze těžké okolnosti komunistického, tvrdého režimu, houževnaté, příjemné, pracovité.  "Vítr" zavál opravdu nějak jinak, a ani vláda, ani společnost, až na výjimky nevolá: "Dovolte jim tady žít, máme přece křesťanské kořeny. Žijeme v křesťanské Evropě“.

Ve skutečnosti ani nejde o to, zda jsou křesťany. Někteří jsou a těší nás to,  jiní možná vyznávají ještě jinou, specifickou pro nás víru. Důležité je, že my věřící v Ježíše Krista chceme pomáhat všem, nezávisle na čemkoli, protože jsou lidmi, které miluje Bůh a nás vede k tomu, abychom je i my milovali jeho láskou. 

Kde jsou čínští křesťané dnes? Jsou stále mezi námi. Museli opustit  svá uskupení, kde jim bylo dobře. Spolu se modlili, povzbuzovali v naději, že země do které vložili důvěru, jim poskytne přístřeší a bezpečí. Někteří z nich odmítli sociální dávky, aby nežili na náš úkor, našli si práci a byli šťastní, že mohou pracovat. Velmi houževnatě se učili česky a někteří se dokáží docela solidně s námi domluvit. Máme tu výsadu, často být s nimi v kontaktu a sdílet svůj život. Jsou již docela přesvědčeni o tom, že život "není peříčko" ani u nás, ale nestěžují si. Byli již nařčeni z bezpečnostní hrozby, a z toho, že jsou jen ekonomickými migranty, protože si hledají práci.  Museli dokazovat, že byli opravdu ve své zemi perzekvování, úředníkům se zdálo, že to bylo málo. Všem byla mezinárodní ochrana zamítnuta MV ČR, kromě pár výjimek. Desítky dalších se stále potýkají s nejistotou, co bude dál. Každý den se mohou dozvědět zprávu, že jim nebylo vyhověno. Vzhledem k tomu, že mají ještě snad jednu možnost se odvolat a opět čekat v napětí a nejistotě několik měsíců, mohlo by se zdát, že není "všem dnům konec". Ale ve stínu naprosto nepříznivého "migrantského ovzduší", vlastních politických zájmů pana .premiéra a současné koalice, i nezájmu o osudy těch, kteří přišli legálně, může být brzy jejich dnům konec. Vždy se mi při těchto úvahách vybaví přísný premiérův hlas, když se dušoval několikrát, "ani jednoho migranta". Je to jedno, jestli hovoří o nelegálních migrantech, nebo legálních, jako jsou Číňané. Dle mého názoru neústupný a tvrdý postoj české vlády vůči migrantům je kompromitací v EU, ale zároveň poškozuje a ničí mnohé životy opravdu potřebných osob a paradoxně ovlivňuje naše občany velmi negativně. Duchovně i eticky. Navozuje totiž mínění, že soběstřednost, nezájem o potřeby těch jiných, pohrdání a podceňování, jsou správnými  vlastnostmi. Nejsou, jsou totiž hodnotami, které v časovém horizontu vždy zasahují  a ničí především nastupující  generaci. A vlastně všechny. 

Je dobré, když úřady dělají svojí práci, aby ochránili naší zemi před teroristy.. Vážím si toho. Ale dělají - li práci apriori proti legálním přistěhovalcům, na zakázku někoho, nebo politickou objednávku, pro "vyšší zájem", je to zlé a časem se to může obrátit i vůči občanům této země. V naší několikaleté službě cizincům, máme několik zkušenosti, které nás opravňují k tomu, abychom si kladli otázky po spravedlnosti, nezaujatosti a nezávislosti, těch, kterým byla dána moc. 

Ještě před několika měsíci, jsme se často ozývali na patřičných místech, psali jsme petice na úřady a různé instituce, manifestovali na náměstích, modlili jsme se a utěšovali jsme naše čínské přátelé. Stejně jako ve věci sirotků i zde vše zapadlo sněhem a vše odvál "severní vítr".  Může to být i určitá taktika, prodlužovat rozhodnutí donekonečna, až se věci uklidní, společnost zapomene, a pak se postupně bude dělat vlastní  práci s jednotlivci. 

Jsou-li osudy těchto mladých lidí nyní v rukou soudců, kteří rozhodují o správnosti rozhodnutí MV, je zde naděje, že budou jednat nezávisle, spravedlivě, podle svědomí a práva. Přesto je zřejmé, že vedle litery zákona, vždy je přítomen  i prvek jakési "milosti", vůči těm, kteří se ničím a vůči nikomu neprovinili, leda vůči totalitní moci své země. Mají právo, podle našich evropských "kořenů", na pokojný život, jako každý z nás. 

Jsem hrdý na to, že jsme schopni a budeme - li i velkorysejší, než doposud, moci opravdu změnit osudy mnoha mladých lidí. Mohli bychom opravdu s noblesou  a radostí přijímat mnohé přicházející. Máme na to. Mohli bychom dát zároveň i příklad mladším generacím, jak se má pečovat o potřebné. Jak lze budovat svobodnou, bohatou společnost, a přitom zmírňovat i vlastní, i "globální bolest světa. 

Nezávidím těm soudcům, posléze pak úředníkům MV. Mají ohromnou zodpovědnost za tyto naše přátelé. Mohou jim vrátit důvěru v demokratický stát, možnost důstojně žít a vyznávat svoji víru. V opačném případě je poslat "domů". Důsledky není třeba soudným lidem popisovat.             

Jsem rád, že si mohu znova připomenout, jak Písmo je v každém kontextu pravdivé: "Jak převrácené a pokrytecké je srdce člověka, kdo je zná?" Budu ještě častěji přicházet k tomu, který mění lidská srdce. Mám s tím několik zkušeností a rád bych touto změnou přispěl i v tom nepříznivém ovzduší, pro ty, kteří přicházejí s nadějí. Mnohým z nich se doposud iluze i naděje sypou jako domeček z karet. Je mi to osobně moc líto, ale není toho moc, čím sám mohu přispět ke změně situace.  Budu se svými přáteli i nadále, až dokonce povzbuzovat, psát, ozývat se, pomáhat a "žehnat"  těm, kteří jakoby se stali nevlastní vinou, hříčkou v rukou mocných. Napřed ve své totalitní zemi a nyní i v demokratické. Je to svým způsobem opravdu paradox, možná i docela drsný.