Sraz ze základní školy po sedmnácti letech

„Máte 1 nová pozvánka na událost….“. „ Ahoj všichni! Padl návrh udělat sraz ze ZŠ někdy v půlce ledna. Tak se vyjádřete, kde a kdy, dejte vědět těm, co nejsou na FB.“     Tak takhle to před Vánoci začalo. Čeká mě zpestření mezi obvyklými večery ženy, která je už 4 roky na mateřské a po 21. hodině se snaží udržet v obýváku na gauči otevřené oči, když už konečně děti usnuly a může si užít volný večer. Může, chtěla by, ale únava je silnější.      O Vánocích dávám vědět své kamarádce ze základky, s kterou jsem chodila i na gympl. Je to zároveň má Avon-lady, takže se vídáme díky předávkám kosmetiky poměrně často. Tak jednou za půl roku, když moje miminko zrovna netrpí separační krizí a pustí mě z bytu, spolu jdeme na pivo. Jsme holky od Plzně, víno nám nic neříká. Ona je výjimečná: po třicítce nemá ještě děti a nemá ani profil na sociální síti. Ještě že má mě, a tak se o srazu doví. S žádným jiným spolužákem ani spolužačkou se jinak nevídám. Maximálně se potkáme na ulici nebo ve školce, kam chodí naše děti.

     Už týden dopředu manželovi připomínám, že daný den musí přijet z práce včas, zabavit a obstarat děti. Já si vyhrazuji hodinu jen pro sebe. Zamaskovat začínající vrásky, dát maximálním objem pár zbývajícím vlasům, které mi po dvou rychle po sobě jdoucích těhotenstvích a do teď trvajícímu kojení, na hlavě zůstaly, dá práci. Také najít nějaký reprezentativní outfit mezi mou garderobou ve stylu „praktické kousky na dětské hřiště či cvičení s batolaty“ zabere čas. A po přidání požadavku, že do hospody by to chtělo něco bez otisků dětských ruček zamazaných jogurtem a bez přilepených dětských kukuřičných křupek vyndaných z pusy, potřebujete dalších 10 min navíc. Manžel přichází domů naštěstí včas, ale s nechápajícím výrazem, kam že se to chystám: “Ahá, ty máš ten sraz dneska. Já na to úplně zapomněl!“. Drobotina se ho stejně nevšímá. I ten mladší, co si ještě plete pojmy MÁMA a TÁTA, vycítí, že se jeden člen ze smečky chová nějak divně, a spolu s bráchou mi asistují při líčení. Starší mu chce podivnou scénu osvětlit:“Máma jde do hospody a bude tam pít pivo.“ Mladší nadšeně identifikoval slova, která už zná, a opakuje:“ Máma, máma, pijo, pijo!.“

     Vyzvedávám svou Avon-lady, která stále žije u svých rodičů a ti bydlí nedaleko mě.  I místo konání srazu je blízko. To jsem si prosadila, kdyby náhodou mladší syn zatoužil v průběhu večera  po mléce. Z této hospody to mám k němu tři kotrmelce. Vcházíme s kamarádkou úderem sedmé večerní. Pořadatel srazu a nekorunovaný kápo třídy už jsou na místě. Hned po nás přichází další ze spolužaček. Okamžitě se začne vzpomínat na minulé srazy, počítat lidi, kteří na nich byli a nebyli. Kdo přijde dneska a kdo ne. O kom se ví všechno, má FB, a o kom zhola nic, nemá FB. Pak se snažíme spočítat, kolik lidí vlastně do naší třídy chodilo. Tohle zdánlivě jednoduché počínání se vyvrbí v nevyřešitelnou záhadu.

     Základní škola, kterou jsem devět let navštěvovala, nesla status „Stínadel“ v našem maloměstě. Její oprýskaný zevnějšek, temný vnitřek a podivní návštěvníci, kteří do ní každé ráno putovali, zapříčinili její mytický charakter opředený spoustou hororových historek a napínavých příběhů, které kolovaly mezi žáky prestižnějších škol, než byla ta naše-poslední zastávka před konečnou, zvláštní školou. Naše třída byla v tak výjimečné škole navíc podivuhodným sítem, kterým prošlo cca 100 žáků. O tom jsme se na srazu shodli, že to není číslo nijak nadhodnocené. A pokud si s tím dá někdo někdy práci a najde si čas, všechny žáky, kteří kdy byli v katalogizačních listech této třídy zapsáni, spočítá, musí dojít k tomuto trojcifernému číslu. Už při nástupu do první třídy na nás zde čekalo asi 6 zkušených žáků, kteří uměli jakž takž psát a číst, strašili netajuplným  pojmem „množiny“ a byli zběhlí životem mnohonásobně více než my. Do první třídy nastoupili už podruhé a na konci roku s námi nepostoupili do druhé, nýbrž putovali předávat zkušenosti dalším prvňáčkům ve škole už jiné, specializované. Následovaly odchody a příchody spolužáků z důvodu stěhování(rozdělení Československa, převelení otce „lampasáka“ na jinou posádku), zřízení nové jazykové základní školy v našem městě, zřízení osmiletého gymnázia, sportovní třídy v jiné škole….Hromadně k nám přicházely skupinky žáků z vesnic, kde už neexistoval druhý stupeň, z vyšších tříd, kde neustáli systém druhého stupně, nový předmět chemie apod. Někteří se u nás jen mihli jeden dva roky, a fakt nevíme, odkud se vzali a kam zmizeli. Největší počet nás bylo v sedmé třídě-hodně přes třicet. Poté si spousta žáků, procházejích návštěvníků, splnila svou devítiletou školní docházku. V osmičce nás bylo lehce přes dvacet a devítku jsme končili jako milá osmnáctičlenná třídička.

     V čele stolu sedí náš kápo, vedle něho nynější policajt, voják, další policajt…..už na školní výlety všichni kluci jezdili v maskáčích. Školní výlety jsou dalším tématem, kterému se notný díl večera věnujeme. Sčítáme, kdo kolik má dětí. Kdo, už se rozvedl, nebo žije v odloučení. V průběhu večera si kápo několikrát posteskne, jak rád by se vrátil do školních škamen. Že to tenkrát byla super sranda. On měl vždycky hlavní slovo a to bylo slyšet všude. Určoval charakter celé třídy. Škatulkoval, kdo je divný a kdo ne. Ti divní na sraz nikdy nepřišli.

     Plešatý chlapík vypadající na pětačtyřicet, pokud zrovna není nezaměstnaný, se živí rukama. Před rokem ho opustila partnerka se dvěma dětmi. Žije sám, každý večer tráví v hospodě a pokořit patnáct kousků plzně pro něj není problém. Ostatní na něj nechápavě zírají. Nechtěli by znovu studovat a budovat si svoje jistoty pro dospělý život. On prostě zastydnul. Nikde dál, než na ZŠ už ho nikdo nepřijal. Neprosadil se. Pořád má pocit, že naší třídu musí vést. Musí slyšet každý rozhovor, který u stolu probíhá. Každý se o svém životě musí zpovídat jemu. Diví se, jak jsem se změnila. Kdo by se za 17 let nezměnil? Studium, první práce, manželství, děti. On zůstal stále stejný. Žije jen ze vzpomínek na veselý život základní školy. V patnácti začal stárnout, ale nedospěl. Ke své rodině se choval nezodpovědně, manželce ani dětem se věnoval málo, a tak maminka našla jeho dětem lepšího tatínka.

     Snažím se promluvit si s každým. Probíráme hlavně děti, co jiného. Alfa a omega života většiny třicátníků. Po čtvrtém pivu a blížící se půlnoci se ve mně probudí odpovědnost matky. Musím zaplatit a jít domů. Musím, ale moc nechci. Kdy se zas vyskytne příležitost vyletět z hnízda? I kápovi bych chyběla, přemlouvá mě ještě k malému pivu. Probereme, co už jsme probrali, a spolu s další zodpovědnou matkou mizíme domů.

    Po ulehnutí do postele se se mnou svět mírně houpe, to už jsem dlouho nezažila! Přestože můj nejmenší rozmilý obvykle vstává ráno po 8h. Rozhodl se užít si sobotu s maminkou, která ho večer opustila, co nejvíce, vstal už v 5:50 a chtěl se tulit, hrát si, skákat po mamince, tahat ji za vlasy, chtít papat, bumbat…. Se zbytkovým alkoholem v krvi jsem opět musela fungovat jako obvykle. Jsem hospodyňka pečlivá, dopředu mívám připravený jídelníček, naložené maso….Ono těžké sobotní dopoledne jsem těžce improvizovala a přitom se řízla-docela dost, až se mi hlava zatočila. Následoval šílený řev mladšího syna. Starší u něj stojí s štípačkami v ruce. Naštěstí je nezmáčknul plnou silou a ouško bráchy bude vypadat nadále dokonale jako dřív. Pofoukat, pohoupat, chceš mňamku?

     Celý víkend přemítám, zda se mi na srazu líbilo, nebo ne. Ano, byl to výjimečný večer. Utrhla jsem se ze řetězu. Ráda jsem všechny viděla, ale jsem už dál. Každý je někde jinde, má svůj život. Kápo je určitě šťastný, že se mu jeho ovečky sešly. O srazu po večerech o samotě přemítá dál a těší se na další setkání.