Zrada zůstane zradou!

Další osmičkové výročí je tu. Září roku 1938 znamenalo de facto konec Československa. Očekával jsem, že na rozdíl od událostí roku 1968 se budou někteří snažit otázku viny bagatelizovat. Nemýlil jsem se.

Různí komentátoři se už stihli vyjádřit, že něco jako »mnichovská zrada« je nesmysl. Ti, kdož zradili, totiž nejsou v očích dnešního mainstreamu těmi správnými. Československo totiž neodepsal ani Sovětský svaz (na Putina lze vinu jen stěží svalit, neboť ještě nebyl na světě) ani Čína, ani nikdo, kdo by si dnes zasloužil opovržení. Ne, osud Československa zpečetili neochvějní »spojenci« z Velké Británie a Francie.

Ano, byl to konzervativní Neville Chamberlain a Édouard Daladier. Svůj klid vyměnili za obětování země, která přece od jejich hranic měla daleko. Co na tom, že Československo přišlo po Mnichovu o více než 40 tisíc km čtverečních (třetina území) a na tomto území žilo téměř pět milionů obyvatel. Mimo asi 140 tisíc občanů (pro férovost je nutné dodat, že mezi nimi bylo asi 11 tis. německých antifašistů), kteří raději před mírumilovnými Němci utekli do vnitrozemí, mnoho Čechoslováků zakusilo bezdůvodného hněvu rozvášněných německých okupantů. Ostatně už 27. září 1938 N. Chamberlain pronesl slova:»Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (...) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.« To bylo předzvěstí, jak se věrní spojenci k Československu za pár dní postavili…

Věřím, že dojde i k připomenutí dodatku mnichovské smlouvy, kde se Německo s Velkou Británií pasovalo do role nejdůležitějších států Evropy, neboť, jak stojí ve zmiňovaném dodatku: »My, německý Führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu...«

Věřím, že všechno toto – a ještě mnohem více – bude připomenuto v desítkách hodin kontinuálního i speciálního vysílání veřejnoprávních i soukromých médií tak, jako tomu bylo s událostmi roku 1968. A že bude připomenut také fakt, že toto rozhodnutí vedlo ve svém důsledku k 350 tisícům obětí Československa během války…