Práce ředitele ZŠ či MŠ je v současné době velmi nevděčné povolání. Nejde jen o to, že z ředitelů škol jsou dnes spíše manažeři (a někteří úředníci na ministerstvu se snaží, aby se manažeři stali i řadových učitelů), ale také o skutečnost, že ředitel jmenovaných zařízení je víceméně odkázán na milost a nemilost místních politiků. Proti politické vůli pak ředitelé základních a mateřských škol často nemohou nic dělat. I kdyby vykazovali kvality Jana Amose Komenského a schopného manažera dohromady.
Ptáte se jak? Velmi jednoduše – zřizovatelem základních a mateřských škol jsou obce. Pokud se tedy stane, že se náhodou ředitel školy znelíbí politické reprezentaci dané obce (radě příp. starostovi), není až tak velký problém na konci platnosti ředitelova jmenovacího dekretu jej vyměnit. A tak se mění ředitelé, kteří by paradoxně měli být jakýmsi stabilním prvkem celé školy. Ano, rozumím námitkám, že tato pravomoc zřizovatele vychází z jeho odpovědnosti za zřizovanou organizaci v případě špatného výběru. Dva níže uvedené případy, které se udály v témže čase, nám však ukazují, že nejsou výjimkou případy, kdy končí ředitelé, kteří si vydobyli své postavení mezi žáky, ale i rodiči. A není právě spokojenost dětí a jejich rodičů tím hlavním, čeho by měl chtít dosáhnout i zřizovatel školy – tedy města a obce?
1. Nechci školu radostnou, hravou a bezpečnou
Na Facebooku se nedávno objevily fotografie z malování dětí ve škole, kde učí Mgr. Barbora Zelená. Nejprve jsem jim nevěnoval větší pozornost. Až poté, co jsem na jedné z nich uviděl nápis „neberte nám paní ředitelku“, jsem se pozastavil. Ještě než budu pokračovat, chci říct, že Mgr. Barboru Zelenou znám osobně, a to tak, že jsem byl dříve jejím žákem. Už je to pár let, kdy učila na Gymnáziu Bučovice, kde měla pověst příjemné kantorky plné nápadů. Nemohu mluvit za ostatní, ale hodiny výtvarné výchovy byly i pro mne – totálního výtvarného břídila – příjemné. Paní profesorka (klasické gymnaziální oslovování pedagogů :-)) Zelená dokázala v člověku vzbudit radost i k něčemu, co ho absolutně nebavilo. Naopak velmi rád jsem s ní hovořil o dějinách umění, protože mi sice shůry nebylo dáno tvořit veledíla, ale umění jako takové mám rád a živě se zajímám o kunsthistorii. Její kreativní písemky, které psali studenti výtvarky, byly proslulé po celém gymnáziu. I z výše uvedených důvodů jsem byl velmi rád, když ke mně přiletěla zpráva, že se z paní Mgr. Barbory Zelené stala ředitelka jedné ze základních škol na severní Moravě, kam se odstěhovala.
Nyní je v situaci, kdy byl na její místo vybrán někdo jiný. I přesto, že výběrové řízení vyhrála. Dostal se mi do rukou dopis starostky Starého Města, která v něm uvádí důvody odvolání paní ředitelky, i jeho komentované vydání právě paní ředitelkou Zelenou. Nebudu a ani nechci se rozepisovat o jednotlivostech, které nedokážu posoudit. Nechápu však jednu věc – výtky ke komunikativnosti dnes už odcházející ředitelky Mgr. Zelené, protože nejen má vlastní zkušenost mi říká opak. Jen jestli nebude kamenem úrazu to, že k úspěšné komunikaci jsou potřeba vždy obě dvě strany.
Na závěr tohoto příběhu zmíním také jeden bod zmiňovaného dopisu paní starostky, který podle mého soudu stojí za povšimnutí, a to když píše o tom, co zvládla ředitelka za 3 roky ve své funkci a komentuje to slovy „Nezdá se Vám toho nějak za 3 roky málo?“. Zde bych chtěl jenom poznamenat jedno motto: „Za peníze v Praze dům!“ Jinak se totiž na tak hloupou poznámku nedá reagovat.
2. „Měli říct rovnou, že mě nechtějí!“
I paní Dagmar Kubíčkovou, která hraje hlavní roli ve druhém mnou popisovaném případu, znám osobně. Měl jsem tu čest s ní spolupořádat několik akcí pro děti. O tom, jak je mezi dětmi a jejich rodiči oblíbená svědčí mj. i petice, která byla na její podporu sepsána. Drysická mateřská škola je po celém okresu Vyškov vyhlášená, na čemž má významný podíl zmiňovaná paní Kubíčková, za kterou – mimo dalších úspěchů – mluví například i to, že počet dětí ve jmenované mateřince je o mnoho vyšší, než byl před jejím nástupem.
Myslím, že je důležité zmínit nástupkyni paní Kubíčkové, která nemá ani potřebnou praxi ani vzdělání, jež se s danou funkcí pojí. Jako kuriozitu bych připojil i doporučení paní starostky rodičům, kteří se nesmířili s odvoláním ředitelky, aby dali své dítě do jiné mateřské školy. Mimochodem ještě jednu podobnost lze vysledovat – i paní Kubíčkové, stejně jako paní Zelené, vyčítá vedení obce nízkou komunikaci se svým zřizovatelem. Spíše mi to však připadá, že magická formule „nedostatečná komunikace“ je použita všude, kde schází konkrétní argumenty.
A oba dva tyto případy mají nakonec i podobnou dohru. Ani paní Zelená ani paní Kubíčková ve „svých“ školách pokračovat nebudou ani jako řadové učitelky. Ne snad tím, že by zapškly, ale jednoduše proto, že pro ně není místo. Musely by si ho obě dvě totiž vytvořit vyhozením některého ze stávajících kantorů.
