Když se nedávno Miroslava Němcová, předsedkyně končící Sněmovny, ohrazovala vůči výkřikům, že dolní komora Parlamentu ČR je divadlo, vzpomněl jsem si na jednu svou seminární práci ze sociologie. V té jsem se mimo jiné snažil představit koncept fungování týmů, jak o nich pojednává Goffman ve své knize Všichni hrajeme divadlo. K demonstraci nám tentokrát poslouží příklad poslaneckých klubů - tedy též určitých druhů týmu. A budete se divit, kolik má Poslanecká sněmovna s divadlem společného!
Trocha teorie: Tým, skupina, „my“ a „oni“
Skupiny patří mezi jedny z nejčastějších aspektů, o nichž sociologové vedou diskuzi. Byla o nich napsána celá řada odborných knih, a proto se v naší práci z důvodu limitovaného rozsahu zaměříme pouze na vymezování se skupin proti ostatním skupinám. Co se týče velikosti skupin, budeme uvažovat (vzhledem k příkladu) malé až středně velké skupiny (tzn. do 60 členů).
Nejprve si definujme spolu s Baumanem a Mayem antagonistický vztah dvou skupin: „,My‘ znamená skupinu, k níž, jak cítíme, patříme a jíž rozumíme. ,Oni‘ naopak představují skupinu, do níž nemáme přístup nebo k níž nechceme náležet“ (Bauman, May 2004: 43). Právě toto rozdělení je důležité k sebeidentifikaci. Vzájemná loajalita a pocit sounáležitosti jsou významnými pojítky ve skupinách a i ony jsou důležité vůči vymezení se k protější skupině.
Samotnou kapitolu tvoří předsudky a tzv. morální alchymie, o které mluví Merton. Předsudky se v hojné míře podílí na oddělení jednotlivých skupin. Morální alchymii si můžeme představit jako umné obracení ctností vlastní skupiny v nectnosti „cizí“ skupiny a obráceně. V našich luzích a hájích se můžeme také setkat se synonymním vyjádřením morální alchymie jakožto „měření dvojím metrem“. Jedná se však o bludný kruh, protože „jakmile je jednou klasický recept morální alchymie formulován, jeho uplatnění je už snadnou záležitostí. Obratným využíváním bohatých slovníků chvály a hany vlastní skupina snadno přemění své vlastní ctnosti v neřesti jiných“ (Merton 2007: 208).
Erving Goffman věnuje ve své knize problematice týmů druhou kapitolu a hned zkraje tvrdí, že nejdůležitějším běžným jevem dvou skupin je jejich vzájemná interakce (Goffman 1999: 81). Řetězci akcí a reakcí se věnují i Bauman s Mayem, kteří převzali klasifikaci Gregoryho Batesona. Ten zavádí termíny „symetrickou schizmogenezi“ a „komplementární schizmogenezi“. Obecně schizmogenezi můžeme označit za stav, kdy každé jednání vyvolává další a důraznější odezvu. Rozdíl mezi první a druhou jmenovanou spočívá v tom, že při symetrické obě strany své reakce stupňují souměrně. Naopak při komplementární schizmogenezi jedna strana svůj odpor snižuje, což má za následek rostoucí sebevědomí nátlakové skupiny. Existuje ještě třetí forma, která syntetizuje dvě předchozí - reciprocita. Jedná se o stav, kdy každá strana nabídne té druhé to, co sama nemá. Vzniká tak stav vzájemné potřebnosti (Bauman, May 2004: 47 – 8).
Goffman se věnuje i situaci uvnitř „jeho“ týmu. Tradičně používá svůj divadelní slovník k pojmenování stavů a procesů, které se v něm odehrávají. U tohoto autora se též setkáváme s interakčními situacemi. Klasifikuje je pochopitelně rozdílně: účinkující tým a obecenstvo, které však též předvádí týmový výkon. (Goffman 1999: 94). Samotné představení může probíhat na různých místech – na území „nepřítele“, na neutrální, nebo na „vlastní půdě“. V hlavní roli zde účinkuje režisér dohlížející na hladký průběh jednání týmu a také rozdělující role a fasády. Neznamená to ale, že by musel být nutně středem pozornosti. Ve skupině se může vyskytnout dominantní osoba, která režisérův stín překročí. Poměrně zásadní je rozlišení dramatické a řídící dominance. Dramatická pozice, která je na očích obecenstvu, totiž neznamená, že ten, kdo v této pozici účinkuje, zároveň situaci řídí.
V souvislosti s pozicí jednotlivce ve skupině bychom mohli použít Mertonovu škálu adaptace lidí v sociální struktuře, kterou pro nás představuje skupina. S velkou pravděpodobností můžeme říci, že by se v ní vyskytli jedinci konformní, inovativní, jedinci dbající na ritualismus i rebelové. V rámci úspory času ale toto vynecháme.
Poslanci jako herci divadla zvaného Poslanecká sněmovna
Jako příklad k výše uvedené teorii tentokrát použijeme trochu netradičně politickou scénu, konkrétně poslaneckou sněmovnu. Skupinám či týmům odpovídají jednotlivé poslanecké kluby zastoupené v dolní komoře Parlamentu ČR. Popis stavu bude vycházet z obecně známé „sněmovní“ reality a případně si doložíme příklad na konkrétním případu. (Situace vychází z funkčního období 2010 - 2013; pozn. aut.)
Poslanecké kluby ve Sněmovně mají v současnosti mezi 11 až 54 poslanci. Pohybují se zde také nezařazení poslanci, kterých je v současné chvíli 19, avšak nebudou předmětem našeho příkladu, jelikož netvoří jednolitý celek. Rozdělení na tzv. „in-group“ a „out-group“ je zde na první pohled patrné, a to nejen při zasedání Sněmovny, ale i v přidělení prostor jednotlivým klubům. Jejich vzájemné jednání zapadá do Goffmanova rozdělení místa děje. Klub může jednat ve vlastních prostorách a je tedy „na své půdě“, kde má výhodu například oproti dalšímu aktérovi, kterého si na jednání zve. Tento fakt se může jevit jako nepodstatný, ale například pozvání tehdejšího předsedy KSČM do Lán V. Klausem v roce 2003 bylo historickým milníkem (1). Místo, kde se děj odehrává, má tedy v případě poslanců velkou symboliku.
Oním pojítkem, které zmiňuje Bauman s Mayem, ale i Durkheim, je v případě poslanců většinou program a politická strana, za níž byli zvoleni.
Morální alchymie je snad jedním z nejviditelnějších důkazů aplikovatelnosti výše uvedené teorie právě na sněmovní prostředí. Vyzdvihování chyb „protitýmů“ tedy stran a klubů ve Sněmovně jednou stranou, která zároveň účelově minimalizuje či úplně opomíjí své prohřešky, funguje snad při každém zasedání zákonodárného sboru. Abychom toto demonstrovali na konkrétním příkladu, půjčíme si hádku o to, kdo lépe hospodaří. Zatímco opozice vytýká vládě, že stát zadlužuje (2), vláda okamžitě kontruje, že v krajích, kde vládnou ti, kteří dluh kritizují, je situace ještě horší (3). Ten, kdo sleduje politickou scénu, se tak obvykle vydává s politiky na dlouhou cestu různých ekonomických teorií, prochází si znovu historií, která je mu ústy politiků analyzována, a dochází v podstatě k symetrické schizmogenezi.
Schizmogeneze se však vyskytuje ve Sněmovně ještě jedna - totiž ta, která splynula do reciprocity. Typickým příkladem může být uzavření koalice po volbách. Vítězná strana potřebuje vládnout, ale nemá dostatek poslanců. Naopak strana, která je vítěznou stranou oslovena, si může takovým způsobem plnit účinněji program, než kdyby setrvala v opozici.
Roli režisérů v jednotlivých klubech obvykle přebírají jejich předsedové. Řídící dominance se ujímá často předseda strany a dramatická dominance je proměnlivá. Za vzorový příklad dramaticky dominantního poslance lze označit MUDr. Davida Ratha, bývalého člena poslaneckého klubu ČSSD (dnes nezařazený poslanec, pozn. autora).
Zdroje
Odborná literatura
BAUMAN, Zygmunt. - MAY, Tim. 2004. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství.
GOFFMAN, Erving. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon.
MERTON, Robert King. 2007. Studie ze sociologické teorie. 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství.
Elektronické internetové zdroje
- IDnes.cz: Grebeníček a Lány. KOMÁREK, Martin. [online]. [cit. 2013-01-04]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/grebenicek-a-lany-0en-/domaci.aspx?c=A030508_203137_nazory_pol
- Blog.aktualne.cz: Jak ODS zadlužila stát a kraje. SOBOTKA, Bohuslav. [online]. [cit. 2013-01-04]. Dostupné z: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/bohuslav-sobotka.php?itemid=17541
- Denik.cz: Nečas: Dluhy krajů stouply o polovinu, může za to hospodaření ČSSD. ČTK. [online]. [cit. 2013-01-04]. Dostupné z: http://www.denik.cz/z_domova/necas-dluhy-kraju-stouply-o-polovinu-muze-za-to-hospodareni-cssd-20120920.html
