Mozek je šunt, tak se ptáme.

Lidský mozek inklinuje k chápání a to od dob, co člověk nabyl podobných tvarů a emocí, jaké má v časech dnešních. Potřebuje stálý přísun informací o tom či onom, aby věděl, co jak funguje. Čemu nerozumí, toho se bojí. A tak se ptá. Problém vzniká v případě, je-li pravdivá teze, že nikoliv vše má řešení.

V tu chvíli se člověk (a jeho mozek) zarazí a je v koncích. Avšak ne na dlouho. Razí totiž stále myšlenku, že na vše je lék, jen zatím není objeven a tak pátrá dál. Podrobuje inkriminovaný exces novým zkoumáním, dívá se na něj z odstupu, zblízka, z jiného úhlu. Je několik variant, které mohou nastat. Buď hádanku rozlouskne: hurá, jdeme na další. Nebo hledání řešení vzdá. Což se stane málokdy, protože je-li o fundamentální záležitost, motivace je značná. Nicméně může nastat i situace, kdy řešení prostě neexistuje, tudíž ho najít nemůže a nenajde.

Jenže. Vycházíme-li z předpokladu, že mozek chápe vše jako řešitelné, neexistuje pro něj tedy nic, co řešení nemá. Bohužel, některá fakta nemůže lidské nervové centrum vytěsnit a vyrovnává se tedy s nimi jinak – vytváří si a hledá pro něj řešení vlastní. V tomto ohledu chápu tři hlavní události, které mohou, nikoliv však nutně, nastat.

První: člověku je nabídnuto jednoduché řešení, že musí věřit, že daný fakt má výsledek takový nebo makový, ale zcela jistě jeden z nich. Tomuto přístupu k problému se říká víra. Náboženství, které bez důkazů, stejně jako bez jakéhokoliv uzardění, nabízí patent na rozum, poskytuje skvělé útočiště pro lidi nejhloupější a s fantazií natolik omezenou, že potřebují mít zcela jasně dáno to, co mají vidět, o čem mají myslet a jakým způsobem.

Dalším možným druhem obrany je filozofování. Marný pokus popsat, jak by odpověď na otázku mohla vypadat. Opět je zcela esenciální zmínit fakt, že daná odpověď nemusí existovat. Vnímám tedy filozofii pouze jen jako záležitost stylisticky o stupeň víš než víru. Dává totiž člověku alespoň šanci utvořit si vlastní názor, vytvořit si vlastní odpověď. Výsledek je ale stejná ztráta času.

Řešení, kterého já si velmi vážím a chápu ho, je že se člověk zblázní – mozek se nevyrovná s tím, že žádný smysl života neexistuje, že není žádná hranice vesmíru, že vesmír se sice neustále a neuvěřitelně rychle rozpíná, ale nikam. Uvědomí si možnost, že třeba opravdu existuje nic. Pokud na tohle jedinec přistoupí, vyhrál hru zvanou život. Nevěřím ale, že tento akt poznání někdo přežil nebo si alespoň dokázal uchovat zdravý rozum.

Jeden důvod, proč se na vše ptáme jsem již zmínil v úvodu. Ptáme se, z důvodu potřeby řešení. Naše mozky jsou, i přes různé hujerovské vychvalování vědců, zcela zaostalé. Abstraktní myšlení, toho času prvek největší lidské pýchy, oficiální důvod, proč jsme sapiens krát dvě, je tak slabé nebo chabé (každému dle jeho lingivistického gusta), že si nedokážeme představit ani prosté nic. Je velmi jednoduché, přestavit si obraz slunečnic v bohatě zlaceném rámu. Taktéž není těžké vytvořit myšlenku prázdného a panensky čistého plátna bez rámu. Ještě jsem ale neviděl nikoho, kdo by si dokázal představit žádný obraz, bez ničeho, bez bílé stěny galerie v pozadí, bez další myšlenky na cokoliv s obrazem spojeného. Nikdo to nedokáže. (Ve skutečnosti nemělo žádný význam zmiňovat předchozí větu v tomto odstavci. Nedokážeme si představit nikoho, toho nejsme schopní, tak jaké pak copak?) A tak je velmi běžné a moderní ptát se: Co je za hranicí vesmíru? Z čeho vesmír vznikl? A kam se poděje naše duše (a co je to ta duše, z čeho se skládá), až zemřeme? Odpověď je nasnadě: Nic. Nicméně není možné akceptovat něco tak jednoduchého, jako je nic, protože ve skutečnosti není nic složitějšího než nic.

Mozek je šunt. Neumí si představit nic a zadělává nám tím na pěkné problémy. Vytváří stále nové otázky a staví nás před nová témata, protože čím víc mu odpovídáme, tím více dalších dotazů má. Zeptá se, jak vzniká déšť. Po vyřčení odpovědi, obsahující nějaké informace o definici koloběhu vody, se zeptá, jakým způsobem se voda odpařuje. Následuje další odpověď, zahrnuje termíny jako změna skupenství při určité teplotě. Jenomže co je to teplota? Přítomnost záření. Co září? Slunce. Kde je slunce? Ve vesmíru. Kde je vesmír? Nikde. Následuje chvilka ticha. Ne. Nemožné. Všechno je někde, všude je to sice jinde, ale někde přece. Tak kde je vesmír? Mozek, u některých tolik exhibované centrum humanity, nás nutí svou inscenovanou logikou vstoupit na tuto nikdy nekončící cestu do samotného pekla, na které hledáme smysl věcí. Ve skutečnosti jsme nuceni pachtit se za zcela efemérním pseudopoznáním, protože mozek si řešení najde za každou cenu. Je jedno, že špatné, hlavně, že nějaké. A tak se upalovaly čarodějnice, nalétává se letadly do budov kanceláří, studujeme filozofické fakulty. Nikoliv proto, že se ptáme, ale proto, že nutně odpovědi potřebujeme (Věřte mi, v té větě je významový rozdíl).
Jako velmi iritující vidím fakt, že některé otázky, které jsme si položili před několika tisíci lety, jsme už vyřešili nebo jejich řešení přišlo samo, ale nejsme schopní si to připustit. Pregnantní příklad je hledání ráje. Což nechceme uznat, že my, Evropané (nespojujte prosím, tento termín s EU) a dejme tomu i občané USA, Japonci, někteří Rusové atd., už v ráji žijeme? Máme vše, co potřebujeme, dožíváme se extrémních věků, život si můžeme opravdu užívat. Místo toho se ptáme. Nebude něco lepšího? Vzpomeňme ale, že lidský mozek se takto bude ptát stále. I v ráji. Pořád si bude myslet, že MUSÍ být něco lepšího. Mnozí lidé rozbijí vztah, který jim zcela vyhovuje, s nadějí, že může přijít lepší partner. Jenomže on nemusí.

Facit všeho je ten, že, ač upnutí k pokládání otázek, nejsme schopní pochopit odpověď. Nedá mi to a v kontradikci k výše napsanému položím otázku: Jaký tedy má smysl ptát se?