Radosti a starosti šumavského starosty díl 22.

Když jsem před lety přijal funkci starosty Železné Rudy, věděl jsem, že to vedle jiného znamená nutnost zvyknout si na kritiku a útoky všeho druhu.

Tehdy jsem ale ještě úplně netušil, jak velkou součástí práce se stanou sociální sítě.

Jako starosta nikdy nemůžete vyhovět úplně všem. Každé rozhodnutí někomu udělá radost, někomu je lhostejné, ale někoho třeba i naštve. To je normální. S tím musí člověk do komunální politiky jít. Nejde ani tak o kritiku. Ta je v pořádku, zejména pokud je konstruktivní. Taková často člověku otevře oči, upozorní na problém nebo nabídne lepší řešení. A pokud je napsaná slušně, má svůj význam. Nikdo z nás není neomylný. Já rozhodně nemám problém přiznat chybu nebo uznat, že má někdo lepší názor či řešení.

Jenže tento druh kritiky je, bohužel, výrazně menšinový. Na sociálních sítích jde většinou o něco jiného. O samoúčelný posměch a urážky. A někdy bohužel i o úplně smyšlené příběhy, které se začnou šířit rychlostí, nad kterou zůstává rozum stát. Ještě horší je, když se terčem nestane jen starosta, ale i jeho rodina. Ta si přitom žádnou veřejnou funkci nevybrala.

Říká se, že politik musí mít hroší kůži. Já bych spíš řekl, že musí být trochu teflonový. Hodně věcí po něm musí sklouznout. Kdyby si totiž každou urážku, každou anonymní poznámku nebo každý jedovatý komentář připouštěl, dlouho by tuto práci dělat nevydržel. Možná by ani nevydrželo jeho psychické zdraví.

Naštěstí musím říct jednu věc. V Železné Rudě máme opravdu štěstí na to, že drtivá většina místních lidí je slušná. Když se jim něco nelíbí, zastaví mě na ulici, přijdou na úřad, napíšou e-mail nebo prostě řeknou svůj názor. Někdy je to kritické. Někdy velmi kritické. Ale skoro vždycky je to férové a věcné. A za to jsem velmi vděčný. Mnohokrát jsme díky takovým rozhovorům něco změnili nebo udělali lépe. Právě tak si představuji komunální politiku. Ne křik přes internet, ale obyčejný lidský rozhovor.

Přesto se ani nám nevyhýbá fenomén dnešní doby. Stačí otevřít sociální sítě a člověk má někdy pocit, že žije v úplně jiném městě. Místě, kde je všechno špatně, všichni všechno dělají špatně a každý je odborníkem úplně na všechno. Občas přemýšlím, jestli by ti samí lidé mluvili stejně, kdyby stáli naproti sobě na chodníku. Jsem přesvědčen, že většinou ne.

Internet přinesl spoustu dobrého. Umíme si díky němu rychle nalézt a předat informace, upozornit na problém nebo si navzájem pomoci. Ale současně jako by někteří zapomínali, že na druhé straně obrazovky sedí skutečný člověk. Se svými radostmi, starostmi, rodinou i chybami. Myslím, že spousta diskusí by pak vypadala úplně jinak. A všem by se nám žilo o dost lépe.

Díky, že jste dočetli až sem. Těším se na viděnou u nás na Železnorudsku nebo u dalšího dílu Radostí a starostí šumavského starosty.