Radosti a starosti šumavského starosty 19. díl

Když žijeme v malé obci, jako je ta naše, jsme zvyklí říkat si věci na rovinu, ale zároveň s respektem, protože víme, že zítra toho člověka zase potkáme. V obchodě, na ulici, u školy. Sociální sítě tyhle zvyky, bohužel, mění.

Někteří lidé se na nich chovají úplně jinak než v reálném životě, a to i tehdy, když se mezi sebou dobře znají. To, co mě na tom nejvíce fascinuje, je ta iluze anonymity. My se tady na Železnorudsku více či méně všichni známe. Víme o sobě, kde bydlíme, co děláme, jací jsme. A přesto občas někdo na sociální síť napíše komentář, který by ten samý člověk nahlas na veřejnosti nejspíš nikdy neřekl. Najednou je ze souseda drsňák, který má pocit, že „na internetu se to přece může“. Jenže tím, že si myslíme, že zpětná vazba nepřijde okamžitě, ztrácíme zábrany. Řekneme věci, které nejsou ani fér, ani pravdivé, ani slušné. A mnohdy ani promyšlené.

Ve velkých městech to asi nepřekvapí. Tam je anonymita skutečná. Člověk komentuje příspěvky lidí, které nikdy neuvidí. Ale u nás? Tady přece není tak jednoduché napsat nesmysl, který si druhý přečte, a dělat, že se nic neděje. Nebo by alespoň nemělo být. Jenže sociální sítě vytvářejí falešný pocit vzdálenosti. Člověk sedí doma, kouká do mobilu a zapomíná, že ten, komu právě „naložil“, bydlí o dvě ulice dál a zítra se s ním může potkat.

Často se setkávám s názorem, že „to patří k dnešní době“. Možná ano. Ale zároveň vidím, že většina lidí má pořád zdravý rozum. Když se v diskusi objeví extrémně agresivní nebo nesmyslný komentář, obvykle se okamžitě najde někdo, kdo připomene, že jsme sousedi, že máme mezi sebou nějaký respekt a že není potřeba ventilovat frustrace způsobem, který nikomu neprospěje. A za to jsem opravdu vděčný. Ukazuje se, že vzájemná slušnost rozhodně nevymřela. Naopak – v malé obci je to základní kámen soužití.

Internet umí být dobrý sluha, ale zlý pán. Může nás informovat, může nám ušetřit čas, může spojovat lidi. Ale může také vzít kus toho, co malé obce vždy drželo pohromadě – osobní komunikaci. Když spolu mluvíme z očí do očí, slyšíme tón hlasu, vidíme výraz, vnímáme pocity, můžeme hned reagovat. Na sociální síti zůstane jen holý text. A ten často zní tvrději, než byl původně zamýšlen. A nebo třeba nebyl zamýšlen tvrdě vůbec – pisatel jen zapomněl, že píše sousedovi a ne do prázdné místnosti.

Rád bych připomenul jedno jednoduché pravidlo: psát bychom měli tak, jako kdybychom to říkali naživo. Nejen proto, že je to slušné. Ale proto, že v malé obci se naše virtuální slova vždycky dříve či později vrátí do reality. A tu nám můžou pěkně otrávit. Vůbec přitom nejde o to, že by mi vadila kritika. Naopak, tu jako starosta nejen musím umět přijmout, ale dokonce ji vítám. Tedy pokud je konstruktivní a motivovaná zájmem o věc a její zlepšení. Je ale velký rozdíl mezi kritikou a pliváním jedovatých slin. Ty totiž znechutí každého, navíc se často obrátí i proti jejich autorovi. Výsledkem není nic jiného než horší vzájemné vztahy. V takové atmosféře se nikomu nebude žít dobře.

Ale my se nedáme. Moc děkuju všem, kteří to vidí stejně. Je vás naštěstí velká většina.