Ledy se pohnuly

Kapitola jedenáctá. Budík jsem na půl sedmou nastavoval s vědomím, že je před námi možná jedna z posledních nocí v Bacalaru.

Na jednu stranu jsem cítil úlevu, že se konečně hneme z místa. A byť to bude scénář krizový, nečekaný, ústupový, alespoň už skončí to vyčerpávající třítýdenní martyrium, kdy se marně snažíme přimět město, aby začalo plnit uzavřenou dohodu a zajistilo nám stravování.

Na straně druhé mi ale bylo líto, že Bacalar opustíme právě ve chvíli, kdy jsme zde získali prvního kamaráda. Jimmyho z Oregonu.

Právě Jimmy, jež bydlí sotva pět minut od komplexu Casa del Escritor, nás pozval na sobotní vyjížďku po laguně. Měli jsme vyrazit v půl osmé, abychom stihli ranní pozorování ptactva. Měl to být od našeho příjezdu snad první den úplného odpočinku, první den bez nutnosti někam chodit a něco zařizovat.

Těšili jsme se. Jimmy nás naladil rychlou čtvrteční vyjížďkou ke druhé laguně.

videospot - 1st trip over the lagoon

V sobotu ale mělo jít o celodenní výlet spojený s potápěním v odlehlých částech jezera. Znělo to dobrodružně. A lákavě.

V sedm dvacet jsme byli přichystáni vyrazit. Chodíme sice včas téměř vždy a všude, přesto jsme si chtěli dát obzvlášť záležet, aby Jimmy viděl, že je na nás spolehnutí. Těsně před odchodem jsem ještě zapnul telefon. Zhruba ve stejné chvíli, kdy Jimmyho při oblékání štípl škorpión. Poprvé za pět let pobytu. To jsme se ovšem měli dozvědět až o pár chvil později.

Na telefonu se nečekaně objevil symbol přijaté zprávy. Byla od Noého a dorazila ve dvě v noci. Stálo v ní, že se v 8 hodin máme sejít s úředníkem X, kterého jsem celý minulý týden marně naháněl. Ještě včera odpoledne přitom Noému nezvedal telefon.

Doufal jsem, že se časový údaj netýká soboty, kdy jsem tu snad nikdy nikoho neviděl pracovat, ale až pondělí. Zavolal jsem Noému, který mne rozespalým hlasem ujistil, že se schůzka má uskutečnit opravdu dnes a že tedy i on sedne na autobus a dorazí, jak jen to bude možné.

Nechápal jsem to. Kdybychom nevstávali časně kvůli výletu s Jimmym, přečetl bych si Noého zprávu až v průběhu dopoledne. Kdybych svým telefonátem Noého nevzbudil, pochybuji, že by vůbec na schůzku, o které mne sám před pár hodinami informoval a která pro nás byla naprosto zásadní, dorazil.

Tom říká, že Mexiko funguje na principech, které Evropan nedokáže pochopit. Ale že v zásadě nakonec všechno dopadne dobře. Jen nemá cenu snažit se přijít na to, jakou cestou k požadovanému výsledku došlo. Pokud si jeho teorii vykládám správně, pak mu opět musím dát za pravdu.

A tak Linda odešla Jimmymu náhlou a nepříjemnou změnu plánu oznámit sama a já se vydal do centra Bacalaru. Noé dorazil v půl deváté a po chvíli čekání (cca hodině) se skutečně naskytla šance promluvit s panem X a jeho kolegy. Bylo domluveno, že se dál můžeme stravovat v pouliční restauraci "U Šneků" (čistě náš pracovní název), s tím rozdílem, že ode dneška za nás útratu bude hradit město. Victoria! Po třech týdnech práce a stresování jsem si dal první snídani, jež nezatížila náš nečekaným vývojem poněkud zbídačený rozpočet.

Naše díky patří všem kamarádům a sponsorům z vysílajících komunit. Nebýt jejich podpory, bylo by to celé z finanční stránky ještě dramatičtější.

Fotogalerie členů vysílající komunity - filip

Fotogalerie členů vysílající komunity - linda

Když jsem se z města vrátil, usedl jsem k počítači, abych informoval kolegy v Evropě, že se na frontě nakonec snad vše v dobré obrátilo a že je tedy možné krizový scénář odvolat.

Až poté jsem v povznesené náladě vyrazil k Jimmymu. Vstříc dalšímu dobrodružství ...

---

www.UNITED-VISION.org