6) Mexiko. Zápis na kurz aneb problémy neočekávaného charakteru.

První ráno v novém azylu, dočasném domově. Pár minut zůstávám nehybně v posteli jako bych se vůbec neprobudil. Zírám do stropu a kdybych si nepřipadal hloupě, štípl bych se. Na důkaz toho, že se mi to celé jenom nezdá. Nehýbám se. Oči zvědavě zkoumají strop kůlny z vlnitého plechu. Vida, včera mi ještě spousta detailů unikla. Zítřejší probuzení již proběhne do známějšího prostředí ...

Tlacenice. O informace o kurzu anglictiny byl mezi mistnimi opravdu zajem ... filippo

Přemýšlím, co dál. Jak to tu asi chodí. V kolik tu lidé vstávají? Jak a co snídají? O čem se přitom baví? Nechce se mi působit odlišně, vzbuzovat překvapení a nedůvěru. Kdybych se zamyslel trochu víc, došlo by mi, co je pro ně teď asi tak tématem číslo jedna. Asi sotva se budou chovat přirozeně, stejně jako včera a předevčírem, kdy v jejich kůlně ještě nepřebýval podivný týpek z Evropy ...

Příliš se mi mezi ně nechce. Nejsem žádný suverénní ranař, pánbíček mne vybavil slušnou dávkou ostychu. Ale není zbytí. Bojuj, od toho jsi tady! Poslušně poslouchám vlastní imperativ, přestávám filosofovat a vstávám. Oblékám se, čistím zuby a vyrážím ze svojí kůlny do baráku.

V kuchyni sedí a snídá asi pět lidí. No panejo. Po očku mne pozorují a snaží se tvářit, že je moje přítomnost nevyvádí z míry, ze zaběhnutých rituálů všedních dnů. Hledí si svého jídla a snaží se mne otipovat, odhadnout. Jakej asi bude tenhle panáček ... a co tady vlastně chce?

Za moment si uvědomuji, že přesně totéž dělám i já. Snažím se tvářit jistě jako bych snídal s vlastní rodinou a přitom se pokouším rozpoznat, s kým si budu rozumět a s kým ne.

Jsem rád, když mám první společnou snídani za sebou. Všichni jsou samozřejmě milí a přátelští, ale přirozenost v tom zatím není. Vyrážím do centra na setkání se studenty. Těším se, mrazí mne v zádech. Zde, ve svém novém azylu, pouze konzumuji, tam ale budu dávat. Nabízet vzdělání zdarma. Úplně jiná situace.

Jak jsem se k místu setkání blížil, nervozita se stupňovala. Co když má místní milionář pravdu a zdejší lidé nejsou dostatečně motivovaní. I Tom mne přece upozorňoval, ať se připravím na to, že nebudou chodit na každou hodinu. Že sotva budou plnit obsáhlé domácí úkoly. Já přitom vím, že bez těchto dvou základních podmínek nikoho anglicky za půl roku nenaučím ... Metoda CommUNITY inspiration by nefungovala.

K mé velké radosti byl krámek paní Ines našlapaný. Od dětí přes týnejdžry až po dámy v pokročilém věku.

Vytáhl jsem si předem připravený proslov. Přečetl své filosofické pojednání o nenahraditelné funkci fungující komunity, o našich přátelích, kteří ji s námi tvoří a díky kterým jsme mohli jako dobrovolníci přiletět ... o tom, že současný uspěchaný svět se „odlidšťuje“ a „popeněžuje“, ačkoli peníze studí, zatímco přátelství hřeje ... Pohovořil jsem o esenciálním významu komunikace a tudíž i znalosti světového jazyka ... zdůraznil význam kulturního obohacování, mezinárodní spolupráce, podpory a přátelství ...

Nepřednášet to směšnou španělštinou tříletého chlapečka, možná bych sám sebe dojal ... Nikdo neplakal. Všichni však poslouchali, ani nedutali. Cítil jsem se důležitě. Skorem vznešeně. Myslel jsem na naše přátele, kteří nás podpořili a umožnili nám se vydat až sem. Bylo mi líto, že mne nemohou vidět. Určitě by na mne byli pyšní. A snad i na sebe.

Nakonec jsem opatrně nadnesl, že pro naši metodu je nejdůležitější stoprocentní docházka ... že bez účasti na každé hodině nikoho anglicky za půl roku nenaučím. A že v takovém případě budeme muset jet o komunitu dál ... Ať si každý dobře rozmyslí, jestli se chce za těchto podmínek přihlásit. Přihlásili se všichni! Svorně přikyvovali, že rozumí a chodit budou.

Bylo jich asi dvacet. Říkal jsem si, že je to akorát, že těch deset dalších seženeme na okraji vesnice, kde bydlí Ene. Že to bude přesně značka ideál. Třicet lidí. Pak ale začali přítomní hlásit jména i dalších zájemců, jež se nemohli dostavit osobně. Musel jsem ustoupit až na to, že v jedné skupině jich nebude 10 ale 11. Pak 12. 13. Skončil jsem vyděšen u čísla 14 a tři lidi nechal s úzkým hrdlem napsat jako náhradníky ...

Místo 30ti jsem jich měl 40. A to jen v Huasce! Když jsem se pak vrátil „domů“, na periférko do La Lomy, Ene mi oznámila, že slíbila kurz dalším 15ti žákům ... Myslel jsem, že mne omyjí.

Řekl jsem, že 55 je opravdu strop. Skoro dvojnásobek studentů oproti původnímu plánu. Vůbec nevím, jestli to s tolika lidmi na hodině bude fungovat. Modlím se, aby jo. Chtělo by to druhého dobrovolníka ...

Zítra uvidíme. Začínáme naostro. První skupinou od půl čtvrté, druhou pak hned od šesti. Každá skupina 2x 2,5h týdně, víc si bohužel z pracovních důvodů nemohou dovolit. Těším se. Ti lidé vypadají hrozně vděční. Jsou milí, sympatičtí, cítím z nich úctu a respekt. Od školaček po babičky. Myslím, že bude radost je učit.

To se nicméně ukáže již za pár hodin ...

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com