Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

Zkrátka až na pár kosmetických změn je to pořád stejné. V bufetu stejná skladba jídel jako před dvaceti lety, u prodeje lístků stejně nevraživé ale upřímně se tvářící ženy, v bazénu stále stejně chlorovaná voda a co je pro mne nejdůležitější - vedle sprch, cestou k plavání je stále místnost s nápisem na dveřích - Parní Sauna - zákaz holení, stříhání chlupů a zákaz vstupu kardiakům. Zde si chodím znovu a znovu pro své chvilkové vykoupení, za 100 korun si tady užiji své malé, soukromé osvícení, očistu a prozření ze šálivosti smyslů.

V okruhu mých přátel, tedy lidí kolem čtyřiceti let, kteří dosáhli určitého úspěchu ať už v podnikání či v kariéře zaměstnance se často setkávám s velmi radikálním, odmítavých postojem k bazénu v Podolí. Zaznívají argumentu proč Podolí nenavštěvují, nejčastěji je to fuj, vždyť je to tam špinavý, ještě něco chytnu, a ti lidi, co tam chodí…

Ano patřit v dnešní sortě “bílých límečků” tedy středně postavených managerů nebo malých podnikatelů, vyžaduje navštěvovat ty správné plavecké bazény, sauny, posilovny či wellnes studia. Už přece nepatříme k prostému lidu, nejezdíme sockou, jíme chutně a zdravě a když děláme něco pro své zdraví vyžadujeme přece stoprocentní čistotu prostředí, pohodlí v každém směru a společnost, jež je stejného ražení jako my sami. Pohodlí, jedna z mála výhod naší civilizace, jak říká Oskar Wilde. Když do sauny, tak v župánku, nejlépe aby jich tam bylo víc (těch saun), líbí se nám společná, to abych viděl obnažená ženská těla, vkusně zařízená odpočívárna s jemnou hudbou a možností dát si čaj. Zrelaxovat.

Funkce sauny ale zůstává stejná, ať jste v saunovém světě v hotelu v Krkonoších, voní to tam a vy máte na sobě pohodlný froté župan, z pohodlné postele v odpočívárně koukáte na hory a nebo sedíte na kachlíčkách v chodbičce u sprch s pupkatými důchodci a jinými “lidmi”. Funkce sauny je zpotit se. Vyždímat ze sebe společně s potem i všechny nadbytečné myšlenky, emoce, nechtěná přání. Zklidnit se mlčením. Poté přichází zchlazení - restart, duševní i tělesná očista.

Takže jsme dole v díře u sprch, na plaveckém stadionu v Podolí, který soudruzi otevřeli v roce 1965, jdeme kolem velkých zrcadel s umyvadly, kde i přes cedulky zakazujíc holení, stříhání a jim podobné, je vždy jeden nebo více chlapů s žiletkou v ruce. Chlapů s velikánským břichem, ukrývajícím nejspíš pana Majera. Koukaj do zrcadla, holí se a nespíš na nic nemyslí. Jsou zde ukryti před celým světem, je to místo jejich dušení hygieny. Dáme lehkou sprchu, sundáme si plavky, aby jsme si v páře měli na co sednout a jdeme na to.

První střet s vlhkým teplem za skleněnými dveřmi páry je příjemný. Sedáme si mezi dva dědky a mlčíme. Podolská pára má své štamgasty, potkáváme tam pravidelně stejné chlapy, pro něž se již sauna stala určitým rituálem. Vypráví si o fotbale, politice, o tom jak se včera ožrali a jestli stále drží dietu. Mlčíme a učíme se. Lekce sociologie v terénu a na živo jsou pro nás čím dál vzácnější. Jezdíme svými auty z jednoho pohodlného místa do druhého, obklopení správnými lidmi ztrácíme kontakt se skutečností, z lidskou obyčejností a všednosti, ve které jsme v osmdesátých letech prožili své dětství a jež nás formuje dodnes. Jen my si myslíme, že již patříme jinam. Zapomněli jsme.

Cítíme se být neobyčejní a přitom i přes značkové oblečení, drahá auta a znalost trendy restaurací znovu upadáme do malosti, ze které jsme vyšli. Znovu jsme lehce ovládáni názory ostatních i masmédii, znovu jsme stižení chtivostí a bezbřehou lačnosti při nákupech v supermarketech, znovu upadáme do lenosti na svých kožených pohovkách, znovu klevetíme a drbeme a nedokážeme si upřít ani to nejmenší potěšení, jež skýtá naše doba. Nevyrostli jsme. Jsme stále stejní venkované, prostí a nudní ve své malosti a ač obklopeni zdánlivým blahobytem, čistotou a pohodlím, jsme stejně prázdní a šedí když usedáme do svých mercedesů, s nákupní taškou z Liedlu, stejně jako jsme před třiceti lety leštili svou novou nablýskanou škodovku a těšili se až se zase nadlábnem. To, že vyděláváte padesát, sto či dvě stě tisíc z vás ještě nedělá velké lidi, přátelé. Ale jsme mladý národ, teprve před tisíci lety jsme přijali křesťanství, teprve před sto lety jsme založili svůj vlastní stát, ve své malosti si stále myslíme, že všechny přečůráme svou chytrostí.

Prásk! Proud ledové vody resetuje všechny úvahy, myšlenky, domněnky vyvolané ničím jiným než přecitlivělostí a přehnaným přemýšlením. Ano, teď jsem naživu, nahý jako nemluvně usedám na kachličky vedle ostatních chlapů a civím do prázdna. Vše pulsuje v tiché a radostné nečinnosti. Kolem chodí hologramy postav, lidské bytosti s mozkem plným názorů na vnější svět, s tělem, které se vyvíjelo miliony let, aby v něm mohlo nakonec slavnostně zazářit vědomí. Fanfáry ohlašující pomyslnou nadvládu člověka nad světem. Stále nejsem ochotný připustit, že i já pocházím z opičáka. Nahý chlap s rysy a postavou medvídka Baribala sedící vedle mě mektá cosi o Okamurovi. Přál bych si, aby tady seděl s námi. A ostatní, moudře se tvářící a energičtí vůdci všech politických stran spolu s ním. Tady dole v díře, sedící na kachličkách by si v klidu pokecali o možnostech nápravy a zlepšování společnosti, tady spolu s ostatními opičáky, by se mohli shodnout, že všechny problémy systému, na který oni jediní mají lék, způsobuje jedna maličkost, neviditelná a zářící za našim čelem - My sami.

Ať už je naše mysl porouchaná či jen bezradná v nekonečné samotě vesmíru, je jasné, že dnes oblíbené a oceňované lidské sklony jako panovačnost, touha nadvlády nad ostatníma, lačnost po požitcích nebo bezohlednost, nevymýtí žádná politická strana. A může být v jejím čele energický pragmatik a byznysmen, slušný a pracovitý “strejda” či do sebe zahleděný populista řešící vše rychle, chladně, selským rozumem.

Vycházím ven na ulici a vdechuji čerstvý podzimní vzduch. Na silnici se mísí billboardy s předvolební tématikou, možností půjčit si nějaký zlaťák či koupit si nové bydlení ve vysněné lokalitě. Malá holčička se směje a slunce jí září ve vlasech. Vše do sebe zapadá.