Opavdu, všechno je tu obráceně

Pár prvních postřehů z ostrovů na konci světa a zejména z chování jejich obyvatel k nám, backpackerům.

Po příletu do Aucklandu jsem se nadrženě vydal do místního parčíku a všechno batůžkářsky fotil. Ptáci, stromy, fontána a skupinka roztomilých školáčků na hřišti.

„Hi, shoot us!“ Tak mi kluci zapózovali a já si udělal pěkný obrázek do alba. Pak ale přišel můj první „kiwácký“ konflikt.

Doběhla mě jejich učitelka nebo vychovatelka. Čekal jsem podle důrazného „Excuse me!!!“ nějakou scénu, ale ona mě naprosto slušně požádala, jestli můžu fotku vymazat a skoro se mi omluvila, že je to zákon a že ona to nevymyslela. OK, není problém obrázek smazat.

Zkuste si představit podobnou situaci s českou učitelkou, ještě kovanou buranským socialismem. (Tedy za předpokladu, že bychom takový zákon, který mimochodem považuji za dobrý, v Čechách měli.)

Téměř jistě by takováto dáma dvacetiletému batůžkáři tykala a první větou by bylo něco jako „Okamžitě to smažeš, nebo zavolám policajty!“ Ale ono to jde i slušně, milý Češi.

Druhá věc, která mě okouzlila se stala v čase předvánočním na poště v asi padesátitisícovém Napieru. Úřednice za přepážkou kolem 50 v bezprstých rukavicích a čelence se sobím parožím vydávající různé skřeky. Buď měla v hlavě něco v nepořádku, nebo spíš jen chtěla pobavit svoje spolupracovníky a nás, bandu českých pankáčů. Nutno podotknout, že se jí to podařilo.

Jsme zpět v České poště. Úřednice za přepážku ve slušivém svetříku se tváří jen o trochu důležitěji než náš světově významný prezident. Za bytelnou mříží ji skoro není viděl a když už máme to štěstí spatřit její otrávený obličej, nálada se nám o stupínek sníží. Na druhou stranu nutno podotknout, že se prostředí českých pošt zlepšuje i když si nejsem jistý, jak je to s úřednicemi.

Další ohromení slušností lidí přišlo po cestě z Christchurche do Blenheimu. Cestu jsme absolvovali pod rouškou noci, protože starý van Toyota nechal na štěrkových cestách 3 nejvyšší rychlostní stupně a tak jsme se mohli sunout jen rychlostí cca 30 km/h a nechtěli brzdit denní provoz. Když řidič ve zpětném zrdcátku uviděl světla o hodně rychleji se blížícího vozu, aktivoval výstražné blinkry a uhnul se co nejvíc ke kraji. Kamarád, se kterým jsme se střídali v řízení, vždy když si nebyl jistý přehledností situace, raději zastavil na krajnici. V jedné takové chvíli nás předjížděl řidič Audi TT. Zastavil o kus před námi, vystoupil a došel se nás zeptat, jestli je všechno v pořádku. Řidič auta za pěkných pár desítek tisíc dolarů a dva kluci v prorezlé dodávce jen s jedničkou a dvojkou z roku 86.

Zpět na D1, kde se my Češi vytlačujeme ze silnice, když nás nějaká kráva donutí zpomalit z pohodlné dvoustovky a znovu zapnout tempomat.