Nebezpečný klídek

Mám pocit, že až se vrátím do Čech, praskne mi hlava ze stresu. Nikdy jsem věci nijak zvlášť nehrotil, ale to co teď zažívám může být možná i nebezpečné.

Máme tu teď zimu. Queen Charlotte track, na kterém se náš hotel nachází, rozhodně netrpí přelidněním. To pro mě, jako snídaňového kuchaře, znamená ráno vstát, dojít do kuchyně, upéct pár croissantů, uvařit si kafe a snídani a v poklidném tempu začít plnit úkoly, které mi nechal na papíře můj sous chef. Hlavně to udělej pořádně a NESPĚCHEJ. Z mptrojky vyhrávají Pixies nebo třeba i Má vlast. Nějaký nářez by se moc nehodil.

Dneska si vařenou snídani dali jen 2 lidé, takže do 11 uklidím už uklizené věci, otřu otřené pulty a uvařím oběd pro manažerky a prodavačku v obchodě.

Tím moje směna končí, já přicházím do bytu, dávám si cigaretku na balkóně a při tom zvažuju, jestli dnes vyrazím na kajak nebo na kolo. Dneska kajak.

Dopádluju doprostřed Kenepuru soundu, tam mám zase trochu času, tak si dám cigaretku a pokochám se pohledem na kopce a lesy.

Má to tak blahodárné účinky, že když jsem zapadl v Landis passu, jak jsem psal dřív, nechalo mě to nečekaně klidným a v pustém horském průsmyku jsem na krajnici dopil mléko, zalezl si do spacáku a naprosto v klidu se v -10°C vyspal. Ne že bych zkoušel někomu volat, nebo propadal panice, což bych asi udělal v Čechách. Prostě jsem počkal do rána. Sweat as! To je svoboda. Kamarádi, jestli nevíte do čeho v Čechách píchnout, jeďte se někam podívat, je to balzám na duši.