I cesta může být cíl

Naprosto finančně vykrvácený, s vozítkem z roku 84, kterému prokluzovala spojka už když jsem ho před třemi měsíci koupil, jsem se vydal na osmisetkilometrovou cestu z Cromwellu do Marlborough sounds. Byla plná zážitků.

Na Novém Zélandu teď máme zimu. Pro českého batůžkáře to znamená obtíže s hledáním práce. Po pár týdnech strávených v městečku Cromwell nedaleko Queenstown a neúspěšných pokusech najít práci na vinicích, v Cromwellských kavárnách a v Queenstownu jsem vyrazil zpět do hotelu nad Pictonem, kde pro mě mají místo.

Předpověď počasí slibovala silné deště (ostatně, kdyby neslibovala, není na NZ zima) a tak jsem chtěl vyrazit v nějakou rozumnou hodinu, abych se přes horský průsmyk Landis pass ve výšce přes 1000 m.n.m. dostal za světla. To se mi nepodařilo díky domácí, která dorazila domů kolem půl sedmé a tudíž jsem svoji přestárlou mazdu Pipi bez registrace a technické (nejsou peníze) nastartoval až v 7 večer. To už se zasněžené hory v okolí dávno skryly v temnotě.

Hned za Cromwellem je elektronická tabule, zobrazující stav vozovky na Landis passu. Zela prázdnotou, což mě uklidnilo. Lehký déšť, začínající se snášet z mraků, ve mně také prozatím nevzbuzoval obavy. Ty se začaly objevovat a sílit když se po 70 kilometrech rozpršelo velmi silně. Po dalších 70 kilometrech se kapky na předním skle začaly rozprskávat poněkud jiným způsobem, než doposud… Já blbec.

Když jsem se začal drápat do pohoří Dunstan, již regulérně sněžilo. Nebylo tomu tak ale dlouho, protože asi za půl hodinky začaly z nebe padat vločky velikosti otevřeného deštníku. V kombinaci s tím, že jsem právě projížděl mrakem, nádherný zážitek. Mohl jsem jet nanejvýš asi 30km/h a oči mi ze silniční čáry stále přeostřovali na obří sněhové vloky.

Zařadil jsem se prozřetelně za kamión, který mě předjel. Má lepší světla a řidič je profesionál, stačí se ho držet.

Sníh na silnici. Letní sportovní gumy na předních kolech nebudou nejvhodnější pro tento povrch, ale já se opravdu potřebuji dostat do Pictonu! V kopcích bojujeme, až mě můj nový přítel náklaďák zradí a v jednom z krpálů zastaví. On se škrábe rychlostí 0,2 km/h nahoru, ale já už ani píď. Po několika marných pokusech campuji na krajnici a s Osudy dobrého vojáka Švejka usínám zasypán půlmetrem sněhu. A to sněžilo maximálně 3 hodiny.

V noci se jen párkrát budím zimou. Ještě, že mám dobrý spacák. Konečně za denního světla vyrážím směr Mt. Cook po sněhu vysypaném štěrkem. Když ale sjedu z ďábelského Landis passu dolů do nížin, zastaví mě závora. Zavřeno, nic se na průsmyk nedostane, ale ani z něho ven. Čekám 1,5 h a čas si krátím sledováním úžasné práce farmáře a jeho psa, když shánějí kudrnaté sekačky na trávu ze strání a vařím si čaj.

Po sněhu ani památky a hurá Twizel! V Twizelu mě ovšem zarazí cedule s nápisem To Lake Tekopo – ONLY WITH SNOWCHAINS. Sakra. Ptám se v místním íčku i na benzínce a prý bez řetězů ani náhodou. Mám peníze jen na benzín a jídlo, sněhové řetězy se do rozpočtu opravdu nevejdou. Nezbývá, než to prubnout. Varování byla naštěstí lichá a tak se v Tekapu u kamarádů oddávám zimním radovánkám a půjčuju si na pár hodin brusle a skotačím na ledě, pokukujíce po dvou pseudokrasobruslařkách.

Nechal jsem ale rozsvícená světla. Pipi ani neškytla. Roztlačit do kopce těžko a tak sháním kabely. Po půlhoďce mě hodný Kanaďan nahodí, takže dnešní noc bude v teple.

Ráno se situace opakuje, protože se baterka za ten kousek cesty pochopitelně nestihla mnoho nabít.

Cesta klidnými Canterburskými rovinami ubíhá pomalu, když v tom mi cestu přehradí bečící hráz těl. S pomocí farmářů se na několik pokusů několikasethlavým stádem proklestím a teď už mě nemůže nic dostat. Ha!

Kolem Kaikoury chytnu opět vydatný liják, ale je to jen liják.

Další vzrušující moment přichází asi 30 km před Blenheimem. Místní kopce by pro moji uklouzanou a znavenou spojku normálně zřejmě nebyly problémem, ale jelikož si užívám Rammstein na plno, uniká mi, že používám více plynu, než je Pipi ochotna snést, spojka řádně zasmrdí a já stojím na krajnici. Ó, vy novozélandské krajnice, jak já vás tůze rád.

Zkouším 2x, 3x, ale nic. Protože je opět tma, ukládám se pomalu ke spánku, tentokrát s Důmyslným rytířem donem Quijotem. Po pár stránkách mi to nedá a zkusím pobídnout stařenu znovu. A… jedeme. Asi to nějak vychladlo, či co. Já se v autech nevyznám. Navíc podezírám Pipi, že je to dost náladová a protivná babka.

Přes Blenheim a Renwick spojuje spojka poměrně dobře, ale z Renwiku do Haveloku v mírném stoupání další stopka. Tentokrát už to není ani kopec.

Opět zalézám do spacáku. Naposled to ještě zkusím, jsem už tak blízko. Úžasný nápad, podepírat pedál spojky zespoda nohou mě katapultuje až do Kenepuru soundu, kde už mi nepomůže ani Matka Tereza. Smířen a v rámci možností spokojen usínám vzdálen 30 km od cíle. Absolvovali jsme spolu kolem 4000 km, ale těch 30 už prostě nezvládneme. Moc pěkná krajnice, les, potůček a bezpečí domovské zátoky je blízko. Nezlobím se.

Vstávám kolem poledne a překvapuje mě krásné teplíčko a milý domorodec Robert se svou těhotnou ženou. Ten nejdřív zkouší něco poštelovat v mém torzu motoru a když zjistíme, že spojka je seškvařená na vyškvařený škvarek, zaveze mě až na Portage i když bydlí kousek za zatáčkou. Dostanu od něj ještě med, banán a müsli tyčinku. Asi vypadám hrozně.

Portage! Díky Roberte, přijedu si někdy koupit pořádnou sklenici medu!

P.S.: ještě mi nedorazili peníze z vinohradu v Cromwellu. Nechtějte, abych si tam pro ně dojel!!!