Hrdý Čech neznamená bomber a holou hlavu

Vlastenectví se údajně přežilo, stejně jako národní hrdost. Projevíte, že slova jako Česko nebo národ pro vás něco znamenají, a dostanete nálepku náckovství.

Je to samozřejmě nesmysl. Když řeknete "Jsem hrdý na to, že jsem Čech", mají někteří lidé pocit, že automaticky máte něco proti Polákům, Němcům, Slovákům, Rusům nebo Vietnamcům.

Aby zoufalost takového hodnocení vynikla víc, použiju jiný příklad. Žiju od dětství na pražském Spořilově a jsem na to hrdý. Tu vilovou čtvrť mám rád. Znamená to snad, že mám něco proti Braníku, Vysočanům nebo Ruzyni? Je to směšná představa, ale pokud jde o Česko, řada z nás takhle kupodivu uvažuje. Prohlásit se za českého vlastence z vás automaticky dělá podezřelého.

Přitom za hranicemi moc důvodů k chlubení není. Cizinci většinou znají jenom “Praha, nice city” a “dobré pivo”. V Kanadě a v Rusku ještě Jágra, v Německu Gotta a pár intelektuálů ve Francii Kunderu.

Možná má pravdu historik Jiří Kořalka, podle kterého máme s vlastenectvím potíže, protože nám chybí kontinuita národních dějin. Jakmile se v Česku měnil režim (a že se za posledních sto let měnil mnohokrát!), bourali jsme pomníky, přepisovali názvy ulic a pálili učebnice. “Jen ve 20. století jsme zažili tolik výkladů vlastní historie, že už lidé dějepisu nevěří,” říká Kořalka. Možná i to je důvod, proč někteří z nás stále hledají někoho, ke komu se přimknout. Někoho většího, silnějšího. Jakoby se chtěli stále schovávat mámě pod sukni.

Národ je skupina lidí, kteří spolu obvykle sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. A je třeba se přestat stydět za to, že sounáležitost s takovou skupinou cítíme.

Zbavit se konečně toho mindráku. Tričko s českou vlaječkou není uniformou holohlavého mladíka v martenskách a bomberu.

Ve volbách prosazujeme “silný program pro silné Česko” – aktivní a sebevědomou zahraniční politiku, která ctí naše tradice a hodnoty. 

To není žádné “náckovství”, máme přece důvody k hrdosti. 

Jsme svobodná a demokratická země. Jedna z nejbezpečnějších na světě. Tolerujeme různá náboženství, různé rasy, různé kultury. Můžeme beze strachu říkat a psát své názory. Mezi kamarády, doma, ve škole nebo v zaměstnání. 

A je pouze na nás, jestli si tu svobodu a demokracii zachováme.

Buďme všichni trochu hrdými Čechy. A nejen při finále hokejového mistrovství světa.