Zapsal jsem se do dějin blogu... Ale co dál?

Moje radost z psaní blogu je ta tam. Můj článek se dostal na 13.příčku nejčtenějších článků v historii blogu a já teď mažu každý svůj nový článek za druhým. Absolutně mě totiž neuspokojuje jejich nízká čtenost...

Poté, co se jeden z mých dosavadních 76 článků na blogu:

Šokující zpověď nemakačenka,příživníka a flákače

dostal aktuálně na 13.příčku mezi nejčtenějšími články v historii blogu, zjistil jsem o sobě jednu zajímavou skutečnost (tedy, ne že bych ji o sobě nevěděl již dávno). A sice, že se chci neustále zlepšovat. Že mi nestačí to, co mám. Že chci víc. V případě blogu to tedy znamená, že chci napsat článek, který bude mít čtenost ještě vyšší, tedy že se dostane minimálně na 12.příčku nejčtenějších článků v historii blogu!

Zatímco do okamžiku napsání výše zmíněného článku mi udělal radost každý hlas, který jsem dostal a Karmu od 18,00 výše jsem považoval za úspěch, po jeho napsání jsem se až překvapivě změnil. Respektive, já jsem zůstal stejný (jsem hráč a rád soutěžím), ale poprvé se toto moje hráčství projevilo zde na blogu. A sice následovně:

Napíši nový článek, zveřejním ho a pokud v limitu 30 minut (po tuto dobu je možné článek smazat), nedosáhne alespoň 10 hlasů (Karem) na 100 čtenářů, tak ho smažu! Od napsání výše zmíněného článku jsem to udělal již asi desetkrát. Zpočátku jsem to nijak neřešil, ale po smazání svého posledního článku se na mě moje přítelkyně obořila: "A to ti není líto těch čtenářů, co ti už dali hlas?! Vždyť oni si dali tu práci, že si tvůj článek přečetli a navíc ti dali Karmu a ty si jen proto, že ti je najednou 8 hlasů na 100 čtenářů málo, bez mrknutí oka dovolíš ten článek vymazat?! Navíc, když si ho za těch 30 minut přečetlo i 400 lidí a z nich ti přes 30 dalo Karmu?! To jsi vážně takovej namyšlenej sobec?!"

V duchu jsem si musel odpovědět, že asi jsem. I když tím opravdovým, skutečným sobectvím bych to nenazýval. Prostě mám duši hráče, jsem soutěživý typ, tudíž je naprosto logické, že chci překonat svoje dosavadní maximum. Ale výtka od přítelkyně mě přece jen nenechala chladným. Uvědomil jsem si totiž, že je to ode mě skutečně netaktní až sprosté, takto zacházet s přízní čtenářů (vždyť, co bych dal na začátku svého blogování za 30 Karem na 400 čtenářů!) a rozhodl jsem se to vyřešit šalamounsky. Moje duše hráče mi totiž ve vztahu k blogu zůstane i nadále, ale zároveň nechci být netaktní sprosťák a mazat po 30 minutách jeden svůj nový článek za druhým. Rozhodl jsem se proto takto:

Až se najde oněch 188 autorů, jejichž články mě "z dějin blogu" vymažou, tedy dostanou se v tabulce nejčtenějších článků v historii blogu před můj, momentálně 13. nejčtenější (a já tak vypadnu z prvni dvoustovky), teprve potom se opět pustím do psaní a to s radostí a s chutí, se kterou jsem psal své blogy do napsání onoho 13. nejčtenějšího článku. A protože už nyní cítím, že mi to moje "psaní" tady na blogu bude asi chybět, důrazně vás žádám, milí blogeři:

Koukejte mezi sebou rychle najít oněch 188 borců, kteří mě pošlou "do propadliště dějin" blogu a vymažou mě, pokud možno co nejdříve, z první dvoustovky!

A stejnou výzvu mám i pro všechny čtenáře:

Koukejte číst články na blog.DNES.cz až se vám bude kouřit od brýlí, protože já mám rozhodně v úmyslu podělit se zde s vámi o to, jaké že dárky jsem dostal k nadcházejícím Vánocům! Čili, máte na to přesně pět měsíců! Tak pište a hlavně čtěte!

A jestli i o Vánocích uvidím svůj článek:

Šokující zpověď nemakačenka, příživníka a flákače

v první dvoustovce nejčtenějších článků v historii blogu, tak si mě vážně nepřejte!