Vlčák Bert zachránil svého páníčka. Sám se přitom utopil...

Předem upozorňuji všechny čtenáře s citlivější povahou a se vztahem ke zvířatům, aby tento můj článek raději nečetli. Ač od oné nešťastné události uplynul téměř měsíc, neustále se k ní ve svých vzpomínkách vracím a přemýšlím nad tím, zda musela skončit tak tragicky...

Zhruba před měsícem jsem byl spolu se svými třemi dcerami bruslit na zamrzlém rybníčku v Praze 6, nedaleko naší vilové čtvrti. Ten den bylo nádherné slunečné počasí a právě sluníčko zřejmě zavinilo pozdější tragédii. Zhruba po hodině od našeho příchodu totiž asi každému z nás, kdo jsme zde v tu dobu byli, doslova ztuhla krev v žilách. Pod jedním z chlapců (mohlo jim být kolem 9 až 11 let), kteří zde hráli hokej, se totiž prolomil led! Musím se přiznat, že jsem se s něčím podobným ještě nikdy ve svém životě nesetkal, proto jsem na okamžik zůstal stát jako opařený. Po chvilce jsem se však vzpamatoval a nebýt toho, že jsem byl na místě se svými třemi dcerami, nejspíš bych se vydal topícímu se chlapci na pomoc. Takto jsem ale ihned svým dcerám přikázal, aby okamžitě opustily led a svou pozornost jsem věnoval zejména jim. Zvláště, když se pod dalším chlapcem, který se svému kamarádovi vydal na pomoc, led prolomil také! Naštěstí se mu podařilo včas uskočit a on do chladné vody nespadl.

Asi po dvou minutách marného chlapcova snažení dostat se z vody jsem zahlédl, jak se k němu z druhého břehu řítí pes. Šlo o vlčáka, se kterým chlapec k zamrzlému rybníku přišel a který po celou dobu volně pobíhal v přilehlém lesoparku. Ve chvíli, kdy zaregistroval, že se s jeho malým páníčkem něco děje, neváhal a okamžitě mu přispěchal na pomoc. Všichni jsme jeho odvážný pokus sledovali se zatajeným dechem a v duchu si přáli, ať vše dopadne dobře. Odvážný pejsek se ovšem zachoval naprosto geniálně. Vytáhl z ledové tříště chlapcovu hokejku a za vydatného štěkotu vyzval chlapce, aby se zachytil za její čepel, příčemž druhý konec hokejky křečovitě svíral ve svých čelistech. Poté se vší silou zapřel svými tlapkami o led a svého páníčka konečně z mrazivé vody vytáhl. Všem se nám v ten okamžik ulevilo a když jsme navíc uslyšeli sirénu přijíždějícího sanitního vozu, který někdo z přítomných bruslařů prozíravě přivolal, považovali jsme celou událost za zdárně ukončenou.

Bohužel, došlo k něčemu, co se stát rozhodně nemělo. Nejspíš za to mohla pejskova radost, kterou měl ze záchrany svého páníčka, protože ve chvíli, kdy kolem něj šťastně pobíhal, neopatrně uklouzl a spadl přesně do míst, odkud před okamžikem malého chlapce vytáhl! Předpokládali jsme, že mu nebude činit větší problémy dostat se z chladné vody zpět na pevný led. Bohužel, pejskovi se to již nepodařilo. Zřejmě za to mohl předchozí enormní výdej energie, kterou věnoval záchraně svého páníčka, či teplotní šok, způsobený mrazivou vodou. Po necelé minutě marné snahy dostat se zpět na pevný led se naposledy potopil a poté se již na hladinu nevynořil...

Byl jsem natolik šokovaný, že jsem pouze na sucho polkl a bezradně se rozhédl kolem sebe. Překvapilo mě, že si nikdo z bruslařů pejskova utopení vůbec nevšiml. Všichni se totiž soustředili na příjezd sanitky a na lékaře, kteří chlapce ošetřovali. V okamžiku, kdy mě oba lékaři s promrzlým chlapcem na nosítkách míjeli, zaslechl jsem jeho šťastná a hrdě znějící slova směrem k jednomu z nich.

"Zachránil mě můj Bertíček, pane doktore..."

Po jeho slovech jsem pouze bezmocně zatnul zuby a do očí mi okamžitě vyhrkly slzy. Ani nebohý chlapec totiž v tu chvíli netušil, že jeho odvážný pejsek již není naživu...