Dobré dopoledne. Děkuji moc za všechny vaše komentáře. Tento "blog" jsem původně neměl vůbec "v plánu", objevil jsem ho skutečně náhodou. A protože jsem se po jeho přečtení rozbrečel a uvědomil si tak, že si i po téměř dvou letech od jeho napsání stojím za každým jeho slovem, rozhodl jsem se ho zde zveřejnit. Jako "poctu" a poděkování Filípkovi a moje osobní dodatečné opožděné rozloučení s ním.

Bylo napsáno upřímně, od srdce, tak jak jsem to v danou chvíli skutečně cítil, takže jakkoliv pateticky by mohlo na někoho případně působit, viz paní Libuše níže, já si za ním stojím, nic bych na něm neměnil a napsal bych ho zase úplně stejně jako tehdy. Myslím si totiž, že pocity člověka, pokud jsou skutečně upřímné a od srdce, "mají právo" působit na "nezaujatého" pozorovatele případně i pateticky.

Hezké dny

Příliš patetické. 18 let u psa, co dodat. Pořiďte si nového psa, nejlépe štěně.

Krásné a dojemné. Filipe, něco podobného jsme loni v srpnu zažili s naší šestnáctiletou kočkou Lindou. Ani nevíte, jak Vám rozumím.

Je to smutné, i po mnoha letech. Jedno mě vždycky těšilo, že se naši psí parťáci, u nás měli dobře a dožili se rovněž vysokého věku.

Filípek to měl určitě taky tak. Díky za krásný, i když smutný blog

..loučení s kamarádem....psem...členem domácnosti.... je vždycky těžké...

..už párkrát jsem kopal jámu...v době kdy kamarád veterinář byl na cestě...a pak jsem tam kamaráda psa uložil...a zase jámu zahrabal...naposledy 14 let doživšich se labradorka......tekly mi slzy

Filipe, to nejsi Ty. Postrádám tvé ironické a trefné blogy.