Sbohem, Filípku. Sbohem, náš krásný pejsku...

Velkou náhodou objevená (pod nekonečným "nánosem" starých e-mailů) moje osobní vzpomínka z dubna 2014 na našeho jezevčíčka Filípka. Myslím, že si ji (i takto opožděně) plně zaslouží, byl to báječný pejsek...

V neděli 20. dubna (2014) ve dvě hodiny ráno zemřel mé přítelkyni její hnědý krátkosrstý jezevčíček Filípek. Narodil se v roce 1996, takže mu bylo (skoro neuvěřitelných) osmnáct let. V přepočtu na věk člověka je to úctyhodných 104 let... Přítelkyně měla Filípka od jeho narození, já jsem ho znal posledních necelých pět let. I přesto mi natolik přirostl k srdci, že spočítat, kolikrát jsem za něj během uplynulých několika málo hodin brečel, by bylo zbytečné. Bylo to mnohokrát...
 
Uvědomil jsem si totiž, že už nikdy neuslyším charakteristický "klapot" jeho drápků o dlažbu kolem našeho domu... Už nikdy neuvidím jeho nefalšovanou radost a nadšení, když jsem ze skříně v předsíni vzal jeho vodítko a vydal se s Filípkem na procházku... Už nikdy nepohladím jeho stářím prošedivělou hlavičku a nepřikryji ho peřinkou, když usínal ve svém pelíšku... Už nikdy mu nepřipravím jídlo do jeho mističky... Už nikdy mu za parného léta z jeho misky na pití nevyliji tu "starou", teplou vodu a nevyměním mu ji za tu čerstvou, osvěžující, krásně studenou... Už nikdy s ním nepůjdu k jeho zamilovanému rybníčku, aby si v něm zaplaval a už nikdy nevezmu do ruky kus klacku, aby Filípek hned vzápětí zaštěkal a dal mi tak najevo, že chce, abych mu klacek okamžitě hodil do vody, aby do ní hned nato s obrovskou chutí a radostí skočil a přinesl mi ho zpět, protože plavání, to on zbožňoval... Už nikdy za mnou prosebně nepřijde, abych ho "vysadil" na jeho oblíbený gauč v obýváku a já už nikdy nucítím to "přírodní" teplo, sálající z jeho tělíčka, kterým mě na gauči pod peřinou zahříval u mých nohou. Už nikdy...
 
A přestože vím a smiřuji se s tím, že ono trpké "už nikdy" je smutnou a bolestnou realitou, přestože vím a zvykám si na to, že Filípek je už po smrti a já už ho nikdy neuvidím, přesto ho stále vyhlížím... Jestli se náhodou neobjeví někde na zahradě... Jestli na mě náhodou nevykoukne zpoza rohu domu... Dokonce se uvnitř domu ze zvyku dívám pod svoje nohy, abych o něj náhodou nezakopl... Ano, tak moc mi schází, tak moc ho postrádám, tak moc jsem ho měl rád...
 
Snad jsi se tedy u nás měl dobře, Filípku. Snad jsi díky nám prožil krásný a pohodový život. Snad jsi tu naši lásku k Tobě cítil a vnímal. Snad jsi věděl, jak moc jsme Tě měli, a stále máme, rádi. A snad teď i vidíš naše slzy, které kvůli Tobě bez ustání roníme...
 
Měj se krásně, Filípku. Budeš nám chybět. Nikdy na Tebe nezapomeneme, náš krásný pejsku...