"Radši umřu, než bych šla do domova důchodců!"

To co mi včera řekl můj známý, který pracuje v Praze jako realitní makléř, mě šokovalo. Hamižnost jednoho z jeho klientů, který prodával dům své matky, ji totiž dohnala k sebevraždě...

Bohužel, byl to právě můj známý, který nebohou (téměř osmdesátiletou vdovu) objevil ležící v její ložnici, když do domku vešel se zájemci o jeho koupi. Stařenka se předávkovala svými léky, které pravidelně užívala...

Přiznám se, že bych nechtěl být v jeho kůži. Když jsem se ho zeptal, proč to ta paní udělala, sdělil mi, že to bylo kvůli jejímu synovi, který chtěl domek z důvodů své finanční tísně co nejrychleji a za každou cenu prodat. Bohužel, nechtěl si maminku vzít k sobě domů, ale zařídil jí umístění do domova důchodců. Toto paní nesla velmi tězce a jak se blížilo uskutečnění prodeje domu, dospěla k tomuto zoufalému řešení, tedy k dobrovolnému odchodu ze života...

Nabízí se otázka, co je to za syna, který není ochotný vzít si svou matku k sobě domů, když už se rozhodne řešit si svoje vlastní finanční problémy prodejem JEJÍHO domu a který navíc nevěnuje pozornost jejím obavám z přestěhovaní se do domova důchodců.

Proč není pravidlem, že se děti automaticky o svoje zestárlé rodiče samy postarají a proč je pro ně, v okamžiku kdy si s nimi nevědí rady, "odsunutí" do domova důchodců tím nejčastějším a zřejmě i nejpohodlnějším řešením?

Tak jako je samozřejmostí, že se rodiče starají o své právě narozené děti, mělo by být stejnou samozřejmostí, že  se tyto děti postarají o své rodiče v okamžiku, kdy zestárnou a potřebují je.

Není totiž nic zrůdnějšího, než dohnat své zestárlé rodiče k tak radikálnímu řešení, jakým je dobrovolný odchod ze života, jenom proto, že jsou jejich děti neschopné nebo neochotné se o ně postarat.

Pokud mohu hovořit z vlastní zkušenosti, zhruba před osmi lety jsme si vzali k nám do rodinného domku naši (tehdy 82letou) babičku, která se do posledních chvil snažila ve svém vesnickém domku "fungovat" bez cizí pomoci. V okamžiku, kdy již sama opravdu nezvládala ani ty základní úkony, neváhali jsme ani vteřinu a babičku jsme přestěhovali k nám, přičemž nás myšlenka na její přesun do domova důchodců ani nenapadla, natož abychom ji zrealizovali.

A i když je babička již třetí rok po smrti a ne vždy pro nás bylo jednoduché přizpůsobit se jejím potřebám, vždy jsme se jí snažili vyjít maximálně vstříc a musím říci, že těch pět let, po které bydlela s námi, byly těmi nejkrásnějšími v životě. Jak pro ni, tak pro celou naši rodinu.

Není totiž nic horšího, než když poslední roky svého života stráví staří lidé potupně odstrčeni kdesi v domově důchodců, mimo svou rodinu. Vždyť to jsou právě naše babičky a dědečkové, kteří stáli u vzniku našich rodin.

Važme si proto svých prarodičů a vždy mějme na paměti, že bez nich by zde nebyli nejen naši rodiče, ale nebyli bychom zde ani my...