Moje trpká zkušenost z internetové seznamky: Těsně před svatbou jsme se nakonec rozešli...

Po rozchodu se svou tehdejší partnerkou (žili jsme spolu od léta 2009), na počátku loňského roku, jsem se, po delším váhání, rozhodl loni v polovině září, ve svých necelých padesáti letech, využít služeb internetové seznamky.

Musím se přiznat, že, ač jsem od toho původně „nic moc“ neočekával a vlastně jsem to pouze tak nějak „nezávazně“ zkusil, „co kdyby“, nakonec se na mě, po několika předchozích neúspěšných „pokusech“, usmálo štěstí a já jsem se skutečně „regulérně“ zamiloval.

Moje nová dívka, tehdy čerstvě 49letá Gabriela Miranda Gloria Patricia Antonia Isidora Rafaela Blanca Camila Dolores Cristina Sandra Luciana Verónica Manuela Esperanza Yolanda Victoria Elvira Silvia Magdalena Rosa Javiera Penélope Amalie Irene Augustina Felisa Nicolasa Alicia Martinezová, pocházela ze španělské Málagy, k nám do České republiky se provdala již v roce 1997, měla celkem tři děti a se svým manželem se rozvedla zhruba ve stejné době, ve které jsem se já rozešel se svou partnerkou. Musím se přiznat, že to pro mě (a vlastně pro nás oba) byla opravdová láska „na první pohled“. Nejvíce mě asi „dostal“ její nádherný úsměv, Gabriela se usmívala a smála téměř neustále, její bělostný úsměv, v kombinaci s jejíma sytě hnědýma očima, byl pro mě až „smrtící“. Ale i po ostatních stránkách mi připadala naprosto dokonalá, snad pouze až na jednu maličkost, opravdovou drobnost, detail. Hned na samotném počátku našeho seznámení mě totiž požádala, abych ji pokaždé, za všech okolností a bezpodmínečně oslovoval celým jejím jménem, prý je to pro ni velice citlivé téma, a to již od jejího útlého dětství. Neměl jsem s tím vůbec žádný zásadní problém.

A musím říci, že to od počátku našeho vztahu mělo vlastně svoje veliké výhody. Například takové „první rande“ a ony pověstné „trapné chvilky ticha“, kterých se mnozí tak často, a zcela oprávněně, obáváme, někteří z nás až „fyzicky“ děsíme. Vidíte, u nás s Gabrielou toto vůbec nehrozilo. Již po svých úvodních slovech: „Moc rád Tě poznávám, Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie!“ jsem si totiž mohl s úlevou oddechnout, neboť prakticky polovinu naší schůzky jsem měl v tu chvíli již zdárně za sebou...

Důsledné plnění Gabrielina přání mě ale také třeba přinutilo na našich schůzkách přemýšlet více než obvykle. Například při setkáních, která trvala kratší dobu, jsem, v rámci maximálního možného využití našeho vzájemného, společného času, místo věty: „Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, asi Tě miluji,“ kterou bych stejně po chvíli doplnil o větu: „Ne, Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, já Tě doopravdy miluji!“ řekl jsem Gabriele rovnou, že ji miluji, čímž jsem nám oběma „uspořil“ dobrých dvacet až pětadvacet minut, které jsem tak celé mohl věnovat třeba své další otázce na ni, tedy: „Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, při našich setkáních mám vždy pocit, jako by nám při nich čas utíkal tak nějak rychleji, marně si přitom lámu hlavu nad tím, čím to může být, Ty asi také netušíš pravý důvod, viď, miláčku?“

Anebo zase zcela opačná situace, to, když jsme na sebe měli více času, než obvykle a navíc jsme si ten den toho měli spolu opravdu hodně co říci. Vybavuji si tak jednu naši takovou schůzku na Petříně. V družném rozhovoru jsme tehdy setrvali opravdu déle než bylo naším zvykem a i takto zpětně vás mohu ubezpečit, že rozhodně nelituji. Zažít totiž pohledy na noční Prahu, všechna ta její majestátní panoramata právě z lavičky romantikou prosyceného Petřína hned tři noci po sobě (ano, toto naše rande trvalo skutečně nepřetržitě čtyři dny v kuse), to je pro mě dodnes naprosto nezapomenutelný zážitek...

Samozřejmě, že postupem času, jak jsem se do Gabriely zamilovával a poznával ji stále více, dovedl jsem toto své důsledné plnění jejího přání téměř až k dokonalosti, neboť, zatímco moje úplně první oslovení Gabriely na naší vůbec první schůzce mi zabralo něco málo přes 45 minut (pamatuji si to velice dobře, podle zvonění „do hodiny“ a následně „na přestávku“ v nedaleké základní škole), tak naopak moje úplně poslední její oslovení, již z úplného závěru našeho vztahu, jsem, po měsících své pravidelné praxe, nakonec „stáhl“ na výsledný čas těsně pod třemi minutami, konkrétně na 2:58,64 minuty...

Moje maximální možná vstřícnost vůči Gabriele mě ale také, v rámci mého uvažování, přemýšlení, naučila i jakési až analytičnosti, strategičnosti, to když jsem se třeba, v rámci svého zaměstnání, autem vracel od svého klienta a chtěl své milé sdělit, že u sebe doma v Praze-Dejvicích budu již za pět minut. V takovém případě jsem, po svém delším zamyšlení a po svých až matematických „propočtech“, zahájil svůj telefonát Gabriele již jenom malou chvíli poté, co jsem opustil Mladou Boleslav...

Nicméně, ne zase až tak úplně vše, v rámci mého důsledného plnění Gabrielina přání, bylo pouze „zalité sluncem“, objevily se i kritické a až „krizové“ momenty. Vybavuji si tak například naši společnou návštěvu mého strýce Františka z Kutné Hory, povoláním pyrotechnika, který nás pozval na odstřel již nevyužívaného, více než sto let starého komína (Gabriela byla vášnivou milovnicí staré industriální architektury) v právě modernizovaném areálu zdejší továrny na výrobu cigaret. Díky strýci jsme měli tak trochu VIP „místa“, ze kterých byl na stále ještě stojící komín ten nejlepší, opravdu exkluzivní výhled, ovšem současně za důrazného strýcova varování, že až na nás mávne, máme toto místo co nejrychleji opustit a ukrýt se do bezpečí, za nedalekou masivní zdí. V duchu jsem si proto tehdy ještě několikrát cvičně přeříkával celé Gabrielino jméno (v tu dobu jsem měl svůj „osobní rekord“ nějakých sedmnáct a půl minuty, takže opravdu „žádná sláva“) a současně, s nefalšovaným zděšením ve svých očích, zpocený úplně všude a třesoucí se celý nervozitou, bedlivě sledoval strýce a jeho kolegy, abych své varování směrem ke Gabriele, tedy: „Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, přestaň už konečně s tím focením, právě teď je již skutečně ten nejvyšší čas opustit toto místo, kam má komín za několik málo vteřin dopadnout!“ načasoval, respektive zahájil, v ten pravý okamžik, s dostatečně dlouhým předstihem...

Z tohoto pohledu bývaly kritické také naše poměrně pravidelné návštěvy Alp, či Pyrenejí, neboť Gabriela byla skutečně vášnivou lyžařkou, respektive „freeriderkou“, tedy milovnicí jízdy na lyžích mimo běžně užívané, upravené a vyznačené sjezdovky. Vybavuji si tak, jak jsem, před každým naším takovým společným výjezdem do volného terénu, vždy každý předchozí večer a prakticky celou nadcházející noc až do rána, důkladně zjišťoval podrobné informace o tom konkrétním svahu, na který jsme se chystali, a to u členů místní horské služby, u běžných starousedlíků, u místních geologů, seizmologů, ale i u místní komunity zastánců teorie globálního oteplování, abych byl na druhý den maximálně tzv. „v obraze“ a v případě té nejvyšší krize vyřkl svou větu směřovanou ke Gabriele, tedy: „Neboj se, Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, tu lavinu, kterou jsme svou nezodpovědnou a neuváženou jízdou před více než pěti minutami strhli a která nás za cca třicet vteřin dostihne, tu zvládneme úplně v pohodě, buď v naprostém klidu, vím přesně, ve kterém místě svahu odbočit do bezpečí!“ s dostatečným časovým předstihem...

Po několika měsících našeho „chození“ tak bylo zjevné, že spolu s Gabrielou tvoříme téměř až dokonalý pár a tak jsem si dodal odvahu a pozval ji do restaurace nedaleko svého pražského bydliště, kde jsem měl v plánu požádat ji o ruku. Jejím „ANO“ jsem si byl natolik jistý, že jsem do restaurace pozval téměř všechny své nejbližší přátele, restaurace tak byla prakticky celá zaplněná lidmi, kteří moc dobře věděli, co mám v plánu. O to větší bylo ve vzduchu cítit vzrušené napětí, ale současně i pomyslný „klid před bouří“, v očekávání následujících událostí. Jaké však bylo mé naprosté překvapení, když jsem po vyřčení své věty: „Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, vezmeš si mě?“ a po jejím následném „Ano!“ neuslyšel z řad svých přátel jedinou oslavnou reakci, neboť během těch celkových 19:34 minuty (ano, tak moc jsem byl v ten večer nervozní), postupně všichni přítomní hosté (pro mě zprvu zcela nepochopitelně, ale následně vlastně zcela logicky)... usnuli.

Na první pohled zcela neřešitelný problém se následně vyskytl i u organizace svatebního obřadu samotného, oddávající z radnice naší městské části se totiž zpočátku fyzicky i psychicky zhroutil, když spatřil (natož, aby ho přečetl) celé jméno mé nastávající, aby následně, po absolvování intenzivního třítýdenního kurzu španělštiny, souhlasil s tím, že nás nakonec přece jenom oddá, ovšem pouze pod podmínkou, že všechny čyři svatby naplánované v ten den před tou naši, se odloží, neboť on musí náš obřad bezpodmínečně zahájit nejpozději v 10:00, tak, aby svůj proslov úplně celý úspěšně dokončil do původně naplánovaných 12:00 hod...

Nakonec však ani toto vše nevedlo ke zdárnému završení naší lásky s Gabrielou. Ten nejzásadnější problém, při mém důsledném plnění Gabrielina přání, se paradoxně vyskytl právě tam, kde by nám to mělo „klapat“ zcela bez problémů, tedy v našem milostném životě. Ač jsem za celou dobu našeho vztahu absolvoval těchto konkrétních „pokusů“ dohromady až několik set, ani při jednom z nich jsem nebyl schopen toto Gabrielino přání dostatečně vyplnit, respektive ideálně ho načasovat, ať jsem se snažil sebevíc. Bylo proto zcela logické, že s každým mým následujícím neúspěšným pokusem ve mně vzrůstalo moje naštvání až hněv na sebe samotného, z toho, že v tomto jediném bodě, nejsem schopen naplnit její přání, konkrétně při mé větě: „Gabrielo Mirando Glorie Patricie Antonie Isidoro Rafaelo Blanco Camilo Dolores Cristino Sandro Luciano Verónico Manuelo Esperanzo Yolando Victorie Elviro Silvie Magdaleno Roso Javiero Penélope Amalie Irene Augustino Feliso Nicolaso Alicie, už budu!“

A tak jsem se s ní rozešel.