Letiště V. Havla: Trochu drahý špás, nemyslíte, pane Feniči?

Režisér, pan Fero Fenič, dostal nedávno skvělý nápad. Přejmenovat letiště v Praze-Ruzyni na Letiště Václava Havla. Potud je vše v naprostém pořádku. S myšlenkou pana Feniče nelze než souhlasit, neboť osobnostem velikosti a významu Václava Havla se podobných poct ve světě běžně dostává.

Co mě však následně velice nemile překvapilo, to byla částka, kterou bude nutno za toto přejmenování zaplatit. Údajně má totiž jít až o 15 milionů korun! To rozhodně není málo. Ještě více překvapený jsem byl ovšem v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, kdo těchto 15 milionů korun nakonec zaplatí. Nebude to totiž pan Fenič. Nebude to dokonce ani oněch téměř sto tisíc signatářů jeho petice. Budeme to totiž my všichni!

Jistě, v přepočtu na 10 milionů obyvatel jde zdánlivě o zanedbatelnou částku ve výši 1,50 Kč na každého z nás. Mnozí by mohli dokonce namítnout, že když se skrze nesmyslně nadhodnocené státní zakázky prošustrují ne miliony, ale rovnou miliardy korun z našich daní, tak nás přece nějaká ta 1,50 Kč navíc nezabije. Argumentace tohoto typu je ovšem naprosto nepřijatelná! Jsou to totiž právě takovéto, na první pohled zanedbatelné "koruny padesát", které když se nasčítají, znamenají v konečném výsledku to, že každý z nás, včetně právě narozených dětí, má momentálně "na krku" státní dluh ve výši cca 150 000 Kč!

Bohužel, stejně nehospodárně uvažuje i pan Fenič. Ten sice přišel s bohulibou, chvályhodnou a jistě dobře míněnou myšlenkou, nicméně jaksi si zřejmě neuvědomil, že nic není zadarmo a že i takové "obyčejné" přejmenování letiště něco stojí. Chce-li pan Fenič ruzyňské letiště skutečně přejmenovat, nechť tak klidně učiní. Ovšem výhradně za své, na svoje vlastní náklady. V žádném případě tak nelze činit za peníze nás všech!

Má-li navíc pan Fenič tak nutkavou potřebu vzdát hold nedávno zemřelému Václavu Havlovi právě touto formou, potom já osobně ji odmítám. K tomu, abych uctil památku a odkaz Václava Havla, nemusím chodit po ulicích, po náměstích, či po pěších zónách, které ponesou jméno Václava Havla. Nemusím chodit ani do knihoven, do divadel, či do škol, které ponesou jméno Václava Havla. A už vůbec se nemusím klanět sochám a pomníkům Václava Havla. Já totiž Václava Havla již dávno mám (a navždy mít budu) především ve svém srdci. A to je, alespoň pro mě osobně, mnohem víc, než stovky přejmenovaných ulic, náměstí, knihoven nebo letišť.

Já, narozdíl od pana Feniče, nemám potřebu hlásat do světa, co všechno pro mě Václav Havel znamenal a o co všechno jsem jeho odchodem přišel. A už vůbec nemám potřebu demonstrovat svůj vztah k Václavu Havlovi okázalými akcemi typu masového podepisování petic, či veřejných odhalování jeho pomníků. Můj osobní vztah k Václavu Havlovi a vztah většiny těch, kterým Václav Havel nebyl lhostejný, je totiž natolik intimní, natolik důvěrný a citový, že si chci vzpomínku na něj uchovat především v sobě samém, ve svém nitru.

Myslím, že přesně tak by si to přál i samotný pan Havel...