Až nám jednou Rusko vyhlásí válku, tak se tomu hlavně potom všichni nedivte...

"Tak tě tady u mě vítám, kamaráde! Hlavně se, prosím tě, nelekni, jsem tady totiž dohromady v patnácti provedeních: žula, vápenec, bronz... Ale také jeden mramor, v něm se cítím asi nejlépe."

"Zdravím. No jo, koukám kolik vás tady celkem je. Máš pravdu, ten mramor ti vážně sekne. Já bych tu ale měl zůstat jenom na chvíli, za čas se budu zase stěhovat."

"Jo jo, slyšel jsem. To já už to tady mám nejspíš na doživotí."

"Myslíš? Víš co se přece říká: Nikdy neříkej nikdy."

"To sice ano, ale že bych se ještě někdy podíval ven, tomu už vážně nevěřím."  

"Hm, asi máš pravdu."

"Ale zase stokrát lepší být tady, než dopadnout jako Josef."

"Josef? Nerozumím ti."

"No, Josef. Toho rovnou odstřelili, i s tou celou jeho partou, přece."

"Jasně, Josef, vzpomínám si. No, to byl tenkrát hotový masakr, tam na kopci, nad řekou, viď? Hele a co tady vlastně celé ty roky děláš, takhle sám?"

"Tak to víš, přemýšlím si o životě, občas něco sepíšu. Klidně ti můžu dát něco přečíst, kdybys chtěl."

"Hele kámo, nic ve zlém, ale těch tvých mouder jsem si za celý svůj život užil celkem dost, jestli mi rozumíš."

"Jo jo, jasně, chápu, v pohodě. No a jak jinak je - tam venku? Povídej."

"Když dovolíš, povídání bych nechal až na zítra. Jsem po tom dnešku docela utahaný."

"Jasně, po takové cestě musíš být unavený, to dá rozum. Promiň, vůbec mi to nedošlo."

"V pohodě. Tak zítra, ano? Dobrou noc."

"Dobrou noc, kamaráde!" rozloučil se Vladimír Iljič Lenin s Ivanem Stěpanovičem Koněvem a v depozitáři soch nejmenované pražské firmy se opět rozhostilo ticho...