Proč letošní Vánoce dostaly nálepku "kabaretní"?

Vsadím všechen hmotný majetek, který mimochodem nehraje zajisté v našich životech žádnou roli, že nebudu jediný, komu se tyto myšlenky prohnaly hlavou. Začnu hned z kraje ironicky v první větě - o život přece nejde, dneska nám za názor nikdo hlavu trhat nebude. Tak jako letos nepřicházel sníh, nepřicházel ani ten zdravý mírumilovný duch Vánoc. Byl jsem zklamaný, neboť minulý rok jsem mohl napsat spokojený glos, jak do mě vstoupil ten nádech klidu a pohody. Kde jsou ty minulé zimy...

Vlastně se to všechno začalo točit kolem úmrtí Václava Havla. Letos jsem navštívil "půlnoční mši" (musím uvést do uvozovek, jelikož se o pravou mši o půlnoci nejednalo) a přišel jsem si vyslechnout kázání místního faráře. Naprosto jsem očekával proslov spojený právě s úmrtním prvního porevolučního prezidenta. V hlavě jsem zastával podobný názor na věc.

Uvedl, že události, které se v posledních týdnech, či měsících dějí, mají nějaký smysl a význam pro nás, zkažený konzumní a "demokratický" (ano, opět musí být uvozovky) lid. Byli jsme svědky neuvěřitelné národní spojenosti, tolerance a celkové lidskosti. Opět ale pouze a jen tehdy, pokud se stane něco, co nás k tomu donutí. Tohle chování je chvalitebné, možná i úctyhodné. K čemu ale do budoucna je, když není spontánní? Nepochopím tu nucenou dobrotu v každém z nás, vyvolanou pouze něčím, co zastaví na chvíli dech i vrahovi. Vlastně, pochopím. Je to živý důkaz toho, že v každém znám je kousek toho správného, o kterém víme, že můžeme používat, ale jistý blok nás nepouští a to záměrně. Takže ten blok jsme vlastně my sami a naše svědomí.

Je večer a neudivuji se sám v sobě, jaké klišé opět píšu. Kolik lidí to vůbec bude číst a jak moc to vlastně přijmou k srdci a jak s tím zabojují...

To by byla ale asi jen polovina vnitřní frustrace. Podíváme se tedy na ty naše "svátky klidu a míru". Základním bodem, z kterého většinou vycházíme je fakt (dle mě pouze teorie), že Vánoce jsou svátky dětí. Rozhodně se to vyvrátit nedá, zase zde máme pouze tištěnou polopravdu. Z křesťanské tradice se vyklubal nemravný sklon k zneužívání hmotného majetku, čili smysl Vánoc je viděn v dárcích. Nutnost vybírat dárky pro své blízké, či vybírat dárky pro sebe. Možná by to ještě nebylo to nejhorší. Děti dárky potřebují, je to pro ně určitá motivace, jak chovat lépe, pro něco. Jaký smysl mají ale dárky pro dospělé? Mám za to, že by si je vůbec nemuseli dávat, když se dívám, s jakou noblesou je většinou vybíráme a v jaký čas.

Pro mě by byl nejkrásnějším "dárkem" kousek lásky a dobra obdrženého od svých blízkých...

Ani toho jsem se bohužel letos naplno nedočkal. Možná tak z poloviny. Tím se dostávám i k posílání přání k Vánocům a nadcházejícímu roku. Posílání vánočních SMS jsem vždy považoval za rozumný způsob úměrný s dobou. Takový krásný kompromis mezi pohledem a... ani nemám chuť mluvit o tom, jak se dnes moji blízcí nesnaží obětovat se s přáním a... prostě jenom bácnou status na sociální síť, nebo vás označí na přihlouplé fotce. Pokud je to jen doplňující prvek pro řekněme "obyčejné přátele či známé", tak je to v pořádku. Já jsem ale jako každý rok odesílal nejdůležitějším lidem v mém životě jednotlivé přání osobně. A mohl jsem z toho mít také dobrý pocit, protože mnoho lidí se samo od sebe neozvalo a tak jsem se přesvědčil, že ani přání klidného prožití Vánoc atd. již není upřímné, ale je to pouze rutinou. Možná je to ale taky tím, že jsem celý rok zlobil, a proto si na mě letos nikdo nevzpomněl... :-)

Taky tento článek můžu s klidem zařadit do kategorie "výkřiky do tmy", ale já to samozřejmě neudělám. Na závěr mi opět v uších zvoní slova faráře. Tyto Vánoce spadnou do kategorie kabaretních, jelikož ta naivita klidných, upřímných a radostně prožitých svátků je očividná a všechno tohle je minimálně pro letos pryč.

Ale...

Ne napořád. Je to pro nás stále možnost, jak to ve svých nitrech napravit. Popřemýšlet o tom, kolik dobroty jsme do toho dali, kolik jsme byli věrní svým blízkým a rodinám. Vánoce by vlastně nemusely znamenat nějakou činnost v průběhu toho posledního týdnu v roce. Je to pro nás rekapitulace všech dní. Všech skutků za celý rok. Máme šanci zeptat se sami sebe, jestli to takhle opravdu chceme. Každý z nás je za cokoliv provedeného zodpovědný a zná tíhu činů. Můžeme to všechno změnit, vkročit do nové roční periody v jiné tváři. Nebo spíše masce? Myslím, že každý z nás má těch masek v zásobě dost, ale nemusí to být zrovna Joker nebo Ďábel. Může to být třeba maska dobrého, poctivého člověka...