Zhruba před půl rokem byla databáze „vstávacích časů“ v mém budíku hodně široká. Našli byste tam široké rozpětí od 5:55 až po 11:30. Objevovaly se tam dokonce časy typu 16:30. Když jsem se na výběr časů podíval dnes, jakýsi vývoj byl zřejmý. Pár časů, z nichž žádný nepřekročil „magickou“ devítku. A jaké to má odůvodnění a důsledky?
V praxi mě k tomu přivedlo zejména pravidlo „Čeho je moc, toho je příliš“. Letošní prázdniny byly mé nejdelší, a jelikož patřím mezi tu línou část republiky, s brigádami jsem to nepřeháněl. Což vedlo k spoustě dnů právě bez nastaveného budíku a vstávání „až na oběd“. Ráno úplně zabité, žádná snídaně, žádný pohyb a jediná aktivita za celý den až večerní trénink. Jak má tělo potom fungovat? Každý zná to probuzení po delším spánku než 10 hodin. Tělo rozlámané, motivace cokoliv dělat nulová.
Biorytmy mají něco do sebe a nepravidelný denní rozvrh prostě s tělem dělá své. Já navíc nejsem žádný svatý, co se stravování týče, takže ještě více se začalo tělo, nálady a celková schopnost fungování ozývat. Bylo období, kdy jsem takto bezvýznamně doma před počítačem ztratil třeba 3 dny v kuse.
Naštěstí mě spasila moje potřeba toulat se po přírodě. V horkých letních dnech se opravdu nedalo vyrazit na kolo později, než v 10 hodin, a tak jsem zkusil projížďky v 8 ráno. Zlepšení bylo na místě, ale po návratu jsem se cítil unavený a přetažený. Chyběl tomu energetický start. Půl hodiny spánku míň nahradila návštěva obchodu a příprava dobré snídaně. To samotné mi stačilo, abych měl o něco lepší náladu, díky hloupému croissantu. A samozřejmě kávě. Těch ranních aktivit pak přibývalo a najednou ten den začal být pestrý. Žádná nuda u nesmyslných videí, tělo jak pokropené svatou vodou a energie dost i na večerním tréninku.
O tom, že to má něco do sebe, mě přesvědčil i můj otec. Jeho časy vstávání jsou samostatná kapitola, a to dokonce i o víkendu. Pokud nezaspí, je na nohách již před šestou ranní a pokud nemá pracovní povinnosti, jen tak se jde projet tichou vesnicí, nebo si najde právě něco na práci. Ptám se ho: „A to jako před obědem neusínáš na stole?“ On chladně odpoví: „Ani náhodou. Mě ten klid, ticho a čistý ranní vzduch tak nabije, že už pak nemusím ani jíst…“. A asi má pravdu, jelikož jsem si to „musel“ vyzkoušet na vlastní kůži. S přítelkyní jsme si pořídili čtyřnohého miláčka, kterému se prostě o půl šesté ráno chce na záchod. Tak mi olízne pusu, kousne do ucha, já nasadím pantofle a hurá na zahradu. Po pěti minutách poslouchání cvrlikotu jsem tak unešený tím „jiným světem“, že se mi ani nechce dále spát…
Dnes nevstávám později než v devět hodin. Ani o víkendu. Pěkně dlouhou chvíli jsem nezažil stav „přespanosti“ a rozleženého těla. Mimo hangoverů. Dříve bylo obvyklé, že jsem z únavy usnul odpoledne. To už neexistuje. Mít řád a dodržovat nějakou pravidelnost je prostě základ, ať se nám to líbí nebo ne. Přiznávám, každodenní hrátky na „ranní ptáče dál doskáče“ nejsou zrovna realitou, ale mému tělu naprosto stačí hranice devíti hodin, kterou mnohdy ani neatakuje a před zazvoněním se samo vzbudí.
Je to univerzální lék na všechny problémy? Ne. Je to však potvrzení teorie o naslouchání svému tělu, díky kterému se pomalými krůčky můžete dostat ze svárů negativní energie, negativního okolí, negativních nálad…a to chceme – pozitivnější svět, ne?
