Proč už nejsem vlastizrádce a fašista

Na Václaváku opakovaně proběhly demonstrace proti vládě, nebo spíš, v podání některých, proti demokracii a za Rusko. Někoho tam přivedly obavy z velkého zdražování energií a inflace, někoho proruské sklony, někoho obojí.

Pro někoho je psychologie těch, co tam demonstrovali, zcela nepochopitelná a někteří tvrdí, že to byli samí hlupáci. Podle všeho to vypadá, že úplný hlupák nejsem, ale dostal jsem se dříve do situace, ze které můžu psychologii těchto demonstrujících pochopit.

Bylo to ne zas tak dlouho po roce 1989. Učil jsem na universitě, kde reálné platy postupně klesaly. Nakonec jsem měl hrubý plat nějakých 11 tisíc Kč při cenách ne tak odlišných od dnešních. Ženatý, s dítětem. Manželka na to, co s tím jako udělám. Asi deset let do té doby jsem působil jen v akademické sféře, a měl jsem proto strach nastoupit do privátní firmy, kde by mohl být velký tlak na výsledky. Proto jsem si vymyslel pro podobné pozice, jakou jsem zastával, leč v privátní sféře, v té době nemožný plat 50 tisíc. Dlouho to firmy, které mi práci nabízely, nechtěly dát. A nabídek bylo dost, protože vedle fakulty jsem organizoval známou soutěž Miss Internet. Až mi nakonec jedna firma ten plat dala, a tak mi nezbylo než tam nastoupit. 5x vyšší plat by opravdu lákavý.

Tím ale začaly lapálie. Ne že bych svou práci nezvládal, ale práce v soukromé sféře je často nejistá. Firma začala mít finanční potíže, takže jsem tam po roce skončil. Nastoupil jsem do jiné a to vznikající firmy, která mi nabízela 30% z obratu, který byl zatím nulový. Po 3 měsících měla firma měsíční obrat milión, ale protože to byli podvodníci a škrťové, odmítli mi platit 300 tisíc podle smlouvy a vyhodili mě.

To už ale bylo v době, kdy mě nikdo neznal, a tak žádné nabídky nepřicházely, a v inzerátech se nabízely jen místa obchodníků, kde byl tlak na výkon byl extrémní, což bylo pro mě velmi nepříjemné. Byl jsem nezaměstnaný a bylo pro mě ponižující jít si pro podporu v nezaměstnanosti, takže jsem byl i bez peněz. Úspory klesaly k nule a byl jsem v depresi. Manželka na mateřské, což taky není žádné rito. Z jazyků jsem uměl jen slovensky, polsky a rusky, což bylo k ničemu a velmi mi to zúžilo výběr zaměstnání. Rostl ve mě tak vztek a zlost na systém. Před revolucí jsem se do takové situace nemohl dostat, zaměstnání bylo jisté, a plat na universitě byl v pohodě. Říkal jsem si, že přece nejsem prašivej, něco umím, a že je to vůči mě velmi nespravedlivé. 

Kombinace nezaměstnanosti, finanční nouze, neznalosti jazyků a strachu z náročného zaměstnání u privátních firem nebo v zahraničí, vlastně i strachu ze změny, mě dostal do nepříjemné psychické situace. A teď si představte, že někdo nemá ani vzdělání jako já, takže je v situaci ještě daleko nepříjemnější, když se začnou ceny zvedat a příjmy ne. Dobře chápu jejich vztek a frustraci, která se v nich obrací proti systému. Takový člověk cítí, jako já tenkrát, že společnost je pro něj cizí a nepřátelská. Nemá možnost udělat zásadní změnu, která zásadně změní jeho situaci.

A pod takovým stresem neuvažuje racionálně, chce jakoukoliv změnu, chce z toho ven. Vidí naději i v možnostech daleko horších, namlouvá si třeba, že by Rusové u nás vrátili bývalý socialismus s tehdejšími sociálními jistotami a klidným životem. Nezajímají ho ani statisíce mrtvých, který dnes Rusko způsobuje a že je to vlastně fašistický agresor.

A jak to nakonec dopadlo se mnou? Pomohla mi žena, a nakonec jsem se ve svých 50 letech zvládl něco, co bylo předtím pro mě v mém věku naprosto nepředstavitelné. Naučil jsem se anglicky. Bylo to dost drsné, půl roku každé celé dopoledne si uvědomovat svou neschopnost v tomto jazyce. A stálo to dost peněz. A i po tom půlroce bylo pro mě mluvení obtížné a mluvil jsem pomalu. Až později se to normalizovalo. A teď si představte někoho jiného na mém místě, kdo nemá podporu nikoho, a nemá ty možnosti. Úplně cítím ten silný nepříjemný stres z takové situace 

Nakonec jsem sice získal velmi dobré zaměstnání v zahraničí, ale tu nepříjemnou situaci si budu velmi dobře pamatovat celý život. Ne každý je svou povahou dravý podnikatel a žije v místě, kde je mnoho možností zaměstnání a mluví mnoha jazyky. Proto si myslím, že by současný systém měl zajistit všem lidem přežití a základní potřeby jako je jídlo, voda, teplo, elektřinu, bydlení (chamtivost realitek a přehnanost realitních cen jsou dost neuvěřitelné). Až nad touto úrovní ať se to klidně rve o prachy.

Já, dříve pecivál, vystrašený z nového, teď nemám problém cestovat kamkoliv po světě a kdekoliv se domluvit, najít si práci v jakékoli sféře. Měl jsem ale velkou podporu a bůh mi dal jisté schopnosti. Dovedu si představit, jak může být někomu, kdo takové štěstí nemá. Že to chápu, ale v mých očí neomlouvá podporu ruského fašismu, masové vraždění a masové mučení, zabíjení dětí atd. Bolest z vlastního těžkého života, je jako bolest zubů. Omezuje pozornost člověka jen na ten zub, oslepuje ho sebestředností, a navenek se pak člověk stává hloupě agresivní, omezený a je mimo realitu. Tito lidé koncentrují nemorální nelidský egoismus, a žádají vlastně pomoc. Tu pomoc, kterou Ukrajincům, kteří jsou na tom mnohem hůře, upírají.

Další blog:
Proč se skoro všechny děti ve Francii jmenují stejněJak sex zvyšuje schopnost řešit matematické úlohyJak vyrobit mrak duhových motýlů