Pod pojmem realita se obvykle myslí skutečnost či svět kolem nás, nezávislá na našem vědomí či poznání (ne na nás, protože jsme její součástí). Píšete o našem vnímání reality, což je něco trochu jiného a samozřejmě má zmíněná omezení.

To, co jste napsal, je velmi zjednodušené pojetí, které mohlo fungovat tak možná za Newtona, dnes už trochu naivní.

To, co přímo vnímá naše vědomí, jsou elektrochemické impulsy informující nás o okolním světě. Když vidíme jabko, nenacpeme si jabko do lebky, takže ho nevnímáme přímo, ale přes transformace, které původní informaci zásadně mění, co se týče materiálu/nosiče. Do oka nám přijdou fotony, ty se mění v elektrochemický signál, a spoustu těchto signálu mozek seskupí do elektrochemického modelu, které vědomí přímo vidí. Záleží tedy na fyziologii pozorovatele. Foťák "vnímá" jinak.

Jsou slepí lidé, kteří vnímají objekty zcela odlišně, nevidí svět jako my, vizuálně a v barvách. Svět slepců není barevný. Tedy podoba toho okolí je závislá na typu pozorovatele, jeho fyziologické či přístrojové vybavenosti. Je subjektivní třeba i v tom smyslu, že na šikovnosti subjektu závisí, jaké zdokonalení smyslů umí vyrobit.

K "vaší" realitě nezávislé na našem vědomí či poznání se nijak neumíme přímo dostat. Vždy ji vidíme přes filtr našich smyslů a přístrojů. Jak vypadá ta vaše realita, když nemůže být ani vizuální (nemůže být barevná, protože barvy v přírodě nejsou, jsou tam jen frekvence fotonů) ani hmatová? Musela by být zcela "nesmyslová". Je zcela nepřístupná, nevíme mnoho o její podobě.

Pane Fikáčku, po tom všem, co zde píšete, co jste pročetl a propřemýšlel, když konstatujete, že dnešní fyzika se opět sbližuje s filozofií: pořád jste si tak jistý, že není Bůh?

No, jsem si stále jist. Ani nevidím souvislost se sbližováním fyziky a filosofii (což se dle mého moc neděje). A čím víc čtu a přemýšlím, tím jsem si neexistencí boha více jist.

Já osobně bych se, být vámi, zaměřil v rámci úvah o realitě, prostoru a času, právě na ten čas. Vím, že jste někdy minule napsal úvahu i o času. Ale možná by to chtělo repete. Když na to půjdu zdravým selským rozumem, tak hmotnou část reality už do hloubky zkoumáme. A dostali jsme se k atomu a jeho částicím. V nich už asi nenacházíme nic, i kdybysme je zvětšovali dle naší libosti, ale kdo ví...Jako dovedu si představit realitu, ve které nic jako atom či elektron, nebo nějaký jejich ekvivalent, neexistuje. Ale nedovedu si představit existenci jakékoli reality bez existence času. V takové realitě se nemůže přihodit vůbec nic, tedy snad taková ani nemůže vzniknout...

Výsledkem úvahy je, že čas vnímám jako víc základní a až na něm mohou vznikat nějaké další záležitosti. Mně nedává žádný smysl představa velkého třesku, ze kterého vzešel náš čas a prostor, tedy asi naše realita, za situace, ve které by čas už nebyl přítomen.

Sice jsem absolvent Vysoké školy života, ale mně záležitosti spojené s významem či definicí času, vysloveně haprujou. A taky bych se chtěl na něco zeptat, kdybysme dovedli jít víc do tý hloubky, myslíte, že nějaký případně nalezený fundamentálnější základ by byl nalezen uvnitř subatomární částice, nebo vně ní ? Moje představa je totiž taková, že subatomární částice jsou prostě v prázném prostoru, tak nějak vedle sebe, a mezi nima jsou mezery, kde žádná částice není.

Díky za případné vysvětlení. Já bych se klidně zeptal i pana Kvapila, ale obávám, se, že by mě poslal někam.

Pokusím se odpovědět co nejlépe. I prostor (prostoročas) je fyzikální a reálná entita, vlastně forma hmoty (kdybychom netrvali za newtonovské definici že hmota je to, co má hmotnost - ostatně prostoročas má energii, a tedy i hmotnost, jinak by nemohl trhat hvězdy na kusy).

Takže uvnitř částic je zjevně prostoročas. Ten se asi skládá také z kvant, asi ne jen prostorových, jak chápeme částice, ale z prostoročasových. Ostatně i hmotnost nukleonů se skládá jen ze 2% z jeho částí, kvarků, zbytek je relativistická, tedy prostoročasová hmotnost gluonů.

Čas je podle teorií relativity neoddělitelný od prostoru a čas/teď je jen řez prostoročasem. Takže čas nelze řešit odděleně od prostoru.

To s tím vznikem času a prostoru ve velkém třesku může být banální. Kdyby před velkým třeskem neexistoval žádný pohyb, tedy ani žádný čas, nemělo by co způsobit velký třesk. Tedy předpokládám, že před velkým třeskem byl čas (multivesmíru?), který já nazývám před-čas (pre-time). V něm se vytvořil pohyb/rozpínání našeho vesmíru, která zveme časem (je ve vesmíru všudypřítomný). S prostorem je to asi podobně. V před-prostoru vznikl náš 3D prostor.

Dle mého je v našem vesmíru nejzákladnější prostoročas, který je jak uvnitř, tak vně částic. Je všude, což základy bývají.

Dle mého je prostoročas materiální/fyzikální pole, jinak by nemohlo ovlivňovat dráhu těles a částic. Co má fyzikální účinky, je fyzikální.

Realita není jediná a pevná. Budiž. Zkuste však skočit třeba z 10. patra na chodník a cestou dolů, než dopadnete, přemýšlet o jiných a nepevných realitách.

Navíc se zrovna vy nemůžete spolehnout ani na to, že jinou realitu poznáte po smrti, neboť jste dokázal, že neexistuje bůh, protože nedokáže stvořit trojúhelník s pěti vrcholy.

Dočetl jsem to pouze k větě: "Tato historie je ale mnohem delší, jde až o desítky miliónů let, když započteme i naše předky, kteří měli podobnou smyslovou výbavy jako my dnes." Druh homo, tedy člověk i se svými předky s podobnou smyslovou výbavou se vyskytuje na této planetě zhruba tři miliony let. Kde jste vzal ty desítky milionů let? Když jste tedy schopen tvrdit hned v úvodu takový nesmysl, nemá cenu se dále vaším textem dále zabývat.

A oni mají předci člověk zcela jinou smyslovou výbavu? Neříkejte. A všiml jste si, že je zcela nepodstatné, jestli to je 200 tisíc let nebo 20 miliónů. O tom ten článek není, to je jen okrajová věc.