Pale Fikáčku,

opět tam máte problémy, zmíním se jen o jednom :"Celá tato podoba, dilatace času a kontrakce délky apod. nejsou přímo fyzikálně pozorovatelné, na což upozornil v roce 1924 Lampa a v roce 1959 Terrel a nedávný nositel Nobelovy ceny Penrose"

Jak to, že dilatace času není pozorovatelná? A co navigace v autech. Tam se přece musí dělat plusové i mínusové optravy kvůli diletaci času!

Tam se pochopitelně měří mix 3 efektů: dilatace způsobená inerciální rychlostí (STR), změny času způsobené OTR a zpoždění způsobené cestou signálu od satelitu k autu. Tedy, že by GPS "viděla" čistě efekt, jak hodiny satelitu zpomalují působní inerciální rychlostí, to nevidí.

Zejména je podstatný ten mix vlivu inerciální rychlosti a zpoždění signálu. Vždy se měří jen tento mix a jednotlivé faktory se jen vypočtou, nejde je přímo změřit. Je tu možnost, že ve výpočtu je systematická chyba. Je empiricky ověřeno, že ten mix je správný. Ale složky zvlášť nemohou být nijak změřeny.

V metafoře by se to dalo přirovnat k mixu rotace Země a oběhu planet kolem Slunce. Ptolemaios si to vysvětlil jako geocentrický model, v němž se skládají velké kruhy oběhu planet kolem Země s malými, s epicykly. Kepler zase chápal ve svém heliocentrickém modelu, že jde o složeninu oběhu planet kolem Slunce a rotace Země.

Obě tyto představy dávají stejný efekt, to, co pozorujeme ze Země. Stejně tak vizuální STR, tato složenina, kterou měříme, může být jinou složeninou, než si myslíme.

Záleží taky na tom, čemu říkáme přímá fyzikální pozorovatelnost.

Miony mají dost krátký poločas rozpadu, takže miony vznikající vlivem kosmického záření ve vyšších vrstvách atmosféry by neměly mít šanci dosáhnout detektorů v horských observatořích. Přesto jich dosahují, a to proto, že letí vzhledem k Zemi rychlostí blízkou rychlosti světla.

Díky tomu v nich vzhledem k pozemskému pozorovateli dochází k dilataci času (čili hodiny pomyslného pekelného stroje ukončujícího jejich život se velmi zpožďují) a vzhledem k nim zase dochází ke kontrakci délky, tedy vzdálenosti mezi místem jejich vzniku ve vyšších vrstvách atmosféry a detektorem v observatoři.

No, a přesně tohle je věc, kde zasáhne zpoždění paprsků. Taky jen znám pouze okamžik rozpadu mionu. Ten je blízko nás a zpoždění fotonů se dá zanedbat. Ale ten mion vznikl daleko, a z tohoto místa je zpoždění paprsků velké. My navíc ani vůbec nepozorujeme místo vniku konkrétního mionu, u kterého pak pozorujeme rozpad. Tedy vůbec nevíme, kdy a kde vznikl. To je fakt problém. Je to spíše obecný argument, určitě ne přesné měření. Nelze změřit přesně čas rozpadu. Navíc se každý mion rozpadá za různý čas, náhodně, takže o nějakém přesném měření se vůbec nedá mluvit.

Dokonce to může být tak, že když pozorujeme jen konec procesu, může jít o jiný mechanismus, než který předpokládáme. To si sice nemyslím, ale prostě když vidíme jen konec procesu, je přesná míra dilatace ve hvězdách. A ještě k tomu zde působí gravitační pole, které přidává své změny času.