Je váš bůh dostatečně božský? Aneb, jaký je skutečný bůh?

Původně měli bohové lidskou nebo zvířecí podobu, jako třeba Zeus nebo Poseidon nebo bohové egyptští. V křesťanském okruhu je známá naivní představa dědouška na obláčku. Děda to měl být proto, že staří lidé mají být moudří.

V lednu jsem měl v Pražském domě v Bruselu přednášku s názvem Iluze nekonečna. Tam se v diskusi otevřelo zajímavé téma podoby boha.

Zcela evidentně v historii bohové postupně ztráceli svůj antropocentrismus, tedy lidské rysy. Nejsem žádný historik náboženství, tak tu podám jen hrubý a nedokonalý náčrt tohoto vývoje. Je mi jasné, že nešlo o nic lineárního.

Úplně zpočátku to snad byly jen představy lidí o nadpřirozených přírodních silách. Ty představy se později personalizovaly, tedy měnily v představu, že tyto síly řídí nějaká bytost. Je to logické, protože třeba v době kamenné lidé dobře chápali, jak fungují lidské vztahy, ale nebylo jim jasné, jak funguje příroda, proč jsou třeba záplavy nebo sucho, proč někde není zvěř atd. Proto se lidé snažili i přírodu vykládat tím, co znali, tedy lidským chováním.

Kdysi byli za bohy pokládání i někteří lidé (třeba faraóni), kteří byli v představách zodpovědní za přírodní děje (např. záplavy Nilu), které rozhodovaly, jestli se bude lidem žít dobře nebo špatně. Asi i proto, že to moc nefungovalo a že bylo divné, že takoví bohové umírali, ukázala se jako méně problematická představa super-lidí se super-schopnostmi (např. Zeus).

Faraón (Pixabay free picture)

Stále byly tendence bohy lidem vzdálit, odlidštit je, protože bohu v lidské podobě se hůře věří. Například židovský bůh Starého zákona se už sám nazýval Jsem, který jsem, JHVH neboli Jehova. I to poslední je už ale trochu problém, je to totiž jméno, které se obvykle dává lidem. Starozákonní bůh mluví k Mojžíšovi v nelidské podobě hořícího keře, ale mluví přitom lidským hlasem, i když možná vnitřním. Je tu ale již jasná tendence boha odlišit od člověka, aby byl nadpozemských a nepodobný lidem. Lidská podoba něčeho „absolutního“ je totiž problematická. Oni Židé jsou velmi chytrý národ, takže chápali, že antropocentrismus boha je problém a zavání naivní představou.

Nový zákon to ovšem dost pokazil s Ježíšem, údajně synem božím, protože to byl člověk, podobně jako oni faraóni. Ona boží trojice otec, syn, duch svatý, je dost zmatený a naivní projekt. Vůbec ale, když se nějakému bohu připíše nějaká lidská vlastnost, je zřejmé, že to začne skřípat. Aby to nebyl kámoš od vedle, dá se mu tato vlastnost v absolutní míře: třeba bůh je vševědoucí a všemohoucí. Ovšem z toho hned vypadávají nesmysly jako, že takový být nemůže, protože nemůže udělat tak velký šutr, aby ho sám nezved. Nebo že nemůže udělat trojúhelník s pěti vrcholy, takže není všemohoucí. Takových nemožných příkladů lze vymyslet stovky.

Problém tu je obecně jakákoliv lidská vlastnost, třeba vědomí, láska, dobro atd. Z takových vlastností je totiž krásně vidět, že tito bohové jsou jen lidskými výmysly. Lidé do nich vkládají své vlastnosti, což se ale nakonec dá označit i za rouhání bohu, protože bůh je takto lidmi stahován na zem, špiněn. Jako by bůh byl jejich služebníkem.

Ježíš (Pixabay free picture – AI genarated)

Existuje jediný způsob, jak se všech logických rozporů boha zbavit, a to je pochopit, že bůh nemá žádnou lidskou vlastnost. Každá lidská vlastnost má totiž i svou negativní stránku. Z lásky se nejednou vraždí a to dokonce i milovaná osoba. Vědomí je omezenost na jedno místo, dnes na Zemi. Přímo proto odporuje vševědoucnosti. Být vševědoucí může být totiž jen něco, co je všudypřítomné a nemusí to proto přenášet informace do centra, kde je vědomí. Každý přenos informace je totiž její ztráta (a pak už vědomí není vševědoucí), zpoždění (třeba pozorování vzdálených galaxií) a zkreslení.

Takže jediná možná podoba absolutního principu, který někdo nazývá bohem, je být bez jakýchkoliv lidských vlastností a tím i bez jakékoliv komunikace s lidmi. „Bůh“ nemůže mít vědomí, není laskavý, není láska, není dobrý atd. Cokoliv lidského se mu připíše, je důkazem, že nejde o boha, ale že jen to jen náš výmysl.

Řešením by se mohl zdát Spinozův a Einsteinův panteismus, tedy představa, že bůh je vesmír. Ovšem i toto je skrytý antropocentrismus. Proč právě náš vesmír z mnoha vesmírů v multivesmíru? I multivesmír by byl antropocentrismem. Proč právě náš multivesmír? Antropocentrismus je tedy i to, že bohu přisuzujeme vlastnosti našeho vesmíru. Nezbývá tedy, než se zbavit i těch. Tedy bůh nemá žádnou vlastnost, kterou my známe. A protože i vlastnosti našeho multivesmíru jsou tím výběrem právě našeho multivesmíru antropocentrické, lze naznačit, že bůh nemůže mít ani ty vlastnosti, které budeme znát.

Albert Einstein (Pixabay AI generated free picture)

Bůh je nedosažitelný lidským myšlením a už vůbec není dosažitelný lidskými emocemi. Podobné totiž mají i nižší zvířata, a ta by pak byla nejblíže bohu, i když žádného nemají.

A je to ještě horší. I to, co existuje je jen jev (kantovsky pro nás). Třeba pevnost okolního světa je „povrchní“ dojem z fermionové interakce naší ruky se světem. Tedy sama existence je fenomenologická, „antropocentrická“. Nelze tedy uzavřít jinak než že bůh, aby byl skutečným bohem a nebyl jen naším výmyslem, nesmí dokonce vůbec existovat.

Hle, takový je skutečný „bůh“. Je to Absolutno, které nemá jedinou vlastnost, kterou znám či znát budeme, a je to neexistující Absolutno. Negativní Absolutno. Slovem bůh ho jen špiníme, protože je to cesta, kterou mu vnucujeme nám známé vlastnosti, kterých je ono nekonečně vzdáleno.