Jak vypadá Evropská komise lidskýma očima zevnitř

Nikdy jsem politicky netoužil pracovat pro evropské instituce, byla to pro mě jen cesta, jak finančně zabezpečit rodinu. Snad mám proto relativně nezávislý pohled na Evropskou komisi, pro kterou jsem skoro 18 let pracoval.

Že mě do Bruselu netáhla politika je patrné už z toho, jak jsem se k práci v Evropské komisi dostal. Odešel jsem z jedné soukromé firmy, kde mi dával šéf 30 tisíc do obálky, abych jimi někoho podplatil. V druhé soukromé firmě mi přes mé varování dali tak nesmyslně výhodnou smlouvu, že budu mít plat 25 % příjmů nové firmy, která měla v té době nulový obrat. Zařídil jsem poměrně lehce, že obrat byl milión měsíčně, takže jsem měl dostávat 250 tisíc. Dali mi ale nůž na krk, že buď dostanu jen 25 tisíc měsíčně, nebo ve zkušební době skončím. Tak jsem skončil.

Takže já byl nezaměstnaný a žena byla na mateřské. V Bruggách, kde žena předtím pracovala, se ale v College of Europe (líhni evropských úředníků) spřátelila s jistou dámou, která poté začala pracovat v kabinetu eurokomisaře Špidly. A ta kamarádka chtěla mít mou ženu v Bruselu kvůli úzkému vztahu, které obě měly. Jestli čekáte nějakou protekci, čekáte marně. Ta dotyčná jen v evropských institucích skenovala všechny veřejné nabídky pro nové země (šlo o rok 2003, tedy rok před vstupem Česka do EU). A posílala tyto inzeráty nám do Prahy.

Bruggy – Lidožroutka – autor fotografie Jan Fikáček 2008 – viz https://www.fotoaparat.cz/fotogalerie/fotografie/224532/?page=2e85d62aedc27dd0d3491f1008d21a27

Jedna nabídka přišla v pravý čas, neboť nám na účtech zbylo už jen 50 tisíc Kč. Interview se povedlo, takže žena byla přijata jako tzv. auxiliary, tedy pracovník kandidátské země, a to na 3 měsíce. Spočítal jsem, že když z tříměsíčnímu platu 5 500 Euro za měsíc najmeme byt, vybavíme ho nábytkem atd., tak když se vrátíme zpět do Česka, zbyde nám 100 tisíc Kč. Já přešel na „mateřskou“ a žena pracovala. Naštěstí jí smlouvu vždy prodlužovali na další měsíce. A nakonec udělala konkurz na středoškolské místo, tedy s nižším platem, ale na stálo. Až po nějaké době udělala konkurz na VŠ pozici.

Já pak po dvou letech „mateřské“ dostal nůž na krk, že když nemám zaměstnání v Belgii (což bez angličtiny a francouzštiny bylo téměř nemožné), měl jsem odjed do Česka, tam se zaměstnat, posílat peníze rodině do Belgie a občas přiletět. Mí rodiče spolu vydrželi celý život a děti byly pro ně to hlavní, takže jsem si s touto výchovou nedokázal představit, že nebudu s rodinou. Proto jsem souhlasil, že se pokusím z nuly naučit anglicky, což mi ve věku skoro padesáti let přišlo prakticky nemožné. Vždy mi přece říkali, že když se člověk nenaučí jazyky do třiceti, nenaučí se je už vůbec.

Jedna z fotografií, kterou jsem v průběhu svého života v Belgii udělal (2009). Nazývá se „Dva organismy požírající Zemi“ a je z Maasmechelenu. Tato fotografie vyšla v měsíčníku Evropské komise a byla také součástí výstavy v hlavní budově Evropské komise Berlaymont, a to u příležitosti českého předsednictví EU.
Viz https://www.fotoaparat.cz/fotogalerie/fotografie/277202/?page=2e85d62aedc27dd0d3491f1008d21a27

Trvalo to půl roku každodenní individuální výuky angličtiny a stálo to 18 tisíc Eur, než jsem údajně měl umět anglicky. Já tomu ale vůbec nevěřil. Nicméně jsem se přihlásil na výběrové řízení na středoškolskou pozici v Europolu v Haagu. Výběrové řízení probíhalo dobře až do interview. To probíhalo taky OK, ale až do chvíle, kdy padla otázka, proč se s VŠ vzděláním hlásím pouze na SŠ pozici. Já upřímně řekl, že proto, že moje angličtina ještě není dobrá. Paní se ale naštvala a řekla, že mě poslouchala 10 minut a nenašla v mé angličtině žádnou chybu. Vyhodili mě, protože u policie nemohou mít někoho, kdo se chová divně a říká, že neumí anglicky, když umí. Tušili za tím zřejmě nějaké psychologické problémy.

Já ovšem vyšel z Europolu hrdě, s hlavou vztyčenou: Já tedy umím anglicky, jo? Nabyl jsem sebevědomí, zkoušel jsem konkurzy do Evropských institucí, až jsem se je naučil dělat, a jedním jsem úspěšně prošel.

A na přednášce v Ostravě-Porubě toto pondělí vám přiblížím svou osobní zkušenost s 18-tiletou prací v Evropské komisi, viz pozvánka na přednášku výše. Vyhýbal jsem se záměrně při práci v Evropských institucích pozicím s politickou náplní, a zastával jsem jen technické pozice. Třebaže tak vysoké jako šéfování počítačové bezpečnosti na evropském „ministerstvu“ spravedlnosti, svobody a bezpečnosti (DG JLS). A můj pohled bude osobní, ne ideologický. Přijďte, uvidíte, že evropští úředníci jsou normální lidé.