Ach jo, stávají se v životě situace, že by jeden neřekl. Měla jsem doma báječného dědečka - mimochodem také legionáře z 1WW - a celá léta rodina věděla o tom, že strávil víc jak 2 roky v Číně, než se mohl vrátit posledním vlakem, co ho přes Sibiř pro legionáře vyjednal president Masaryk (poslední si válku "užili" 2x tak dlouho, vracel se v r. 1922). No a nic, děda se smál, vyprávěl historky z úprku přes Rusko (jen ty zábavné) a klídek. Neměli jsme pocit, že máme doma něco exotického. Až jednou, jako u Vás, pane Fikáčku, přijela delegace z Číny. Rojili se před vchodem do hlavní budovy Jihočeských papíren ve Větřní, a uvnitř se všichni sháněli po jediné angličtinářce, o které se v továrně vědělo, že umí překládat z aj do čj. Číňané prostě s angličtinou počítali a uměli ji. Pak nastal šrumec a k nám domů (bydleli jsme hned naproti) doběhla udýchaná sousedka za maminkou: "Věruško honem, Tvůj tatínek je před vrátnicí a povídá si tam s Číňany! Čínsky!". Vylítli jsme celá rodina - ačkoliv to děda nikdy netajil, užasle jsme pozorovali, jak se náš milý dědeček láme v pase, sepnuté ruce a podivně vyzpěvuje před shlukem čínských odborníků na výrobu papíru. Taky kdo jiný, že - národ Cchai-Luna. Dnes jste mi ten moment připomenul - už to bude skoro 60 let. Moc ráda si to vybavuji a díky, byl to krásný okamžik. 
Jen bych mírně poopravil titulek "Jak příslib sexu zvyšuje...."
