Jak Kantova antinomie dokazuje, že „nekonečno“ existuje

V minulém blogu nám Kant dokázal, že nekonečno neexistuje. Dnes nám překvapivě dokáže naopak, že „nekonečno“ existuje. Myslíte si, že je v tom rozpor? Ale není. V blogu se dozvíte, jak to vše do sebe dokonale logicky zapadá.

Termíny jsme si vysvětlili v minulém blogu, a vyložili jsme si i Kantův logický argument, kterým dokazuje, že žádné nekonečno neexistuje. Teď si ukažme jeho argument, kterým překvapivě dokazuje zdánlivý opak, a to, že svět nemůže být konečný. Takže k jeho minule vyložené tezi si uveďme jeho antitézi a důkaz pro ni:

„Antiteze: Svět nemá začátek a co do prostoru není ohraničený, ale i časově i prostorově nekonečný.“ Kant logicky vyvozuje: „Předpokládejme, že svět má počátek. Poněvadž počátek je existence a té předchází čas, ve kterém věc neexistuje, musel předcházet i čas, ve kterém neexistoval svět, t.j. prázdný čas. V prázdném čase ale nemůže vzniknout nějaká věc, protože žádná část takového času neobsahuje vzhledem k jiné části nějakou odlišující podmínku, která odlišuje existenci od neexistence... Ve světě tedy může sice začít mnoho řad věcí, ale sám svět nemůže mít začátek a je vzhledem k minulému času nekonečný.“

Ano, Kant nepsal zrovna srozumitelně, takže si jeho slova vysvětleme. Když píše: „V prázdném čase ale nemůže vzniknout nějaká věc, protože žádná část takového času neobsahuje vzhledem k jiné části nějakou odlišující podmínku, která odlišuje existenci od neexistence...“, myslí tím, že před (absolutním) počátkem světa nebylo vůbec nic. A nic nemůže nic stvořit, tedy ani svět. Tedy tento „bod“ nemůže být počátek světa a tedy něco muselo být předtím.

Kant to formuluje trochu těžkopádněji, a to tak, že ono nic neobsahuje žádné rozdíly v tom smyslu, že obsahuje něco existujícího (objekty) a vedle něco neexistujícího (prázdno). Jedině rozdíly jsou totiž zdrojem pohybu, který by mohl něco vytvořit, zde tedy svět.

Když vezmeme oba argumenty, ten v předcházejícím blogu a ten v dnešním, vyjde nám z toho, že problém nemá řešení. Svět nemůže být nekonečný a zároveň nemůže být konečný. Nicméně řešení je prosté. Chce to nějaké „špatné“ „nekonečno“. A tím je potenciální „nekonečno“. To je vždy konečné (vyhovuje tedy odmítnutí nekonečna), ovšem nemá také žádný definitivní konec, přesneji, když na nějaký dočasný konec „dojdeme“, časem ho stejně překonáme nebo alespoň můžeme překonat. Svět je tedy potenciálně „nekonečný“, pro nás tedy sice vždy bude konečný, leč budeme ho stále šířeji a šířeji poznávat.

Jasné přitom je, že při každém kroku poznání, které překoná zdánlivý definitivní konec, se svět změní. Nejdříve jsme viděli, že svět je jen Zem a světýlka na nebeské bání (hvězdy), z nichž se některé pohybují (planety). A k tomu Slunce a Měsíc. Když obrátil Galileo svůj dalekohled k nebi, svět se pro nás změnil, protože jsme zjistili, že planety a Měsíc jsou podobné Zemi. Že tedy Zem není až tak výjimečná, jak jsme si mysleli.

Immanuel Kant (Wiki free picture)

Dalším krokem bylo poznání, že ani Slunce není výjimečné, dokonce není vůbec výjimečné, když nám došlo, že Mléčná dráha je systém složený z miliard a miliard hvězd. Pak jsme objevili, že i naše Mléčná dráha je jen jedna z miliard a miliard galaxií a že ve světě existují velmi divné objekty jako třeba pulsary, černé díry atd. A teď začínáme tušit, že ani náš vesmír není výjimečný a že existuje téměř s jistotou mnoho takových vesmírů, viz blog „Co bylo před velkým třeskem. Nic?“. A v multivesmíru zřejmě už ani nebudou platit nám známé fyzikální zákony, ale budou tam zákony obecnější.

Co tím chceme říci? Prostě to, že překonání nějaké hranice vždy znamená, že za ní je svět poněkdu jiný, a tato jinakost se stupňuje a stává se zásadnější a zásadnější. Přitom se budou nutně měnit i významy základních pojmů, ve kterých uvažujeme. Stačí si jen uvědomit, jak se změnilo chápání pojmů čas a prostor od Newtona k Einsteinovi. Čas multivesmíru tak bude jiný než čas teorií relativity. A při opakovaných změnách vyvolaných dalším poznáním nebudou nakonec ani pojmy před a po znamenat to, co dnes. Pak ale představovat si nekonečnou řady větších a větších „vesmírů“ předcházející se v čase nebude dávat dobrý smysl. Nemůžeme si tedy mechanicky představovat stále stejný krok.

Další a další hranice budou znamenat další adalší změny. Už třeba prostor našeho vesmíru je zřejmě uzavřen do sebe a nemá tedy ve 3D hranice, a je, zdá se, ponořen do vícerozměrného světa multivesmíru. Nekonečno stejných kroků má tedy hodně malou fantazii na to, aby jím naše myšlení dosáhlo nějak zvášť daleko.