Existuje (ve fyzice) konec světa?

Původní představa konce světa byla o placaté zemi, jejíž povrch někde končí. Dnes už víme (někteří ví :) ), že je Zem kulatá, a žádný takový konec světa není. I mnozí špičkoví fyzici si ale myslí, že existuje jiný konec světa.

Představu, že existuje konečná strukturní úroveň, prvotní realita, za níž už nic není, jsem dokonce osobně slyšel od úžasného fyzika Tima Maudlina na konferenci Filosofie času v Luganu. A nepodařilo se mi ho přesvědčit, že je to hloupost.

Projděme si argumenty, které přesvědčivě vedou k názoru, že žádná finální realita neexistuje, že není žádný takovýto konec světa, a že je to stejně naivní představa jako ona středověká či dokonce antická. Nejdříve si ale řekněme, proč je tato otázka důležitá. Často si můžete přečíst i od renomovaných fyziků, že už mají na dosah „pravou realitu“, která je základem světa. Někteří fyzici si dokonce myslí, že takovou konečnou úrovní, za níž nic není, je kvantová mechanika v obvyklém dnešním pojetí, typicky Kodaňském. To tvrdí, že není nic pod Heisenbergovými relacemi neurčitosti.

Tim Maudlin (ten vpravo, vlevo moje maličkost) přijel na světovou konferenci o filosofii času i se svým psem. Ten při přednáškách ležel na stole a „pozorně“ poslouchal. :) Shodli jsem se na tom, že cesty se psem do Británie jsou kvůli byrokracii horor. Taky totiž máme psa a piokusili jsme se sním jet do GB. Na základě našich psů jsem se taky seznámili.

Poslal jsem jeden článek o kvantové mechanice, právě o překročitelnosti Heisenbergových relací do našeho Filosofického časopisu. Jeden z recenzentů článek schválil, druhý ho ale odmítl. Takže požádali ještě třetího recenzenta, evidentně fyzika. A ten napsal, že Heisenbergovy relace neurčitosti nelze překročit, což je pevně experimentálně dokázáno. Zřejmě si nevšiml, že existuje experimentálně potvrzená kvantová provázanost, na níž fungují kvantové počítače. A kvantová provázanost funguje pod relacemi neurčitosti, tedy „uvnitř“ kvantové náhody, která má být podle klasické Kodaňské interpretace kvantové mechaniky bez jakékoliv struktury a neproniknutelná. Existenci kvantové provázanosti ostatně logicky dokázal už v roce 1935 Albert Einstein svým EPR paradoxem, třebaže ji vykládal chybně, protože si neuměl představit, že se provázanost děje nadsvětelnou rychlostí.

Zmíněný recenzent si taky zřejmě nevšiml, že existují experimentálně potvrzené kvantové fluktuace, které taky fungují pod „Heisenbergem“.

Jakákoliv podobná představa absolutního konce světa do struktury je navíc dokonce nevědecká. Vědecké je totiž podle teorie vědy jen to, co je falsifikovatelné (Popper), tedy překonatelné, což by nějaká absolutní realita nebyla. Každá naše teorie, každé naše poznání je totiž jen zjednodušený obraz světa. Proto také představa, že jsou Heisenbergovy relace neurčitosti nepřekonatelné, je představa nevědecká. Ostatně právě pod Heisenbergovými relacemi funguje i kvantová superpozice, bez níž si Kodaňská interpretace neumí vysvětlit mnoho jevů kvantové mechaniky.

Voda je souborem molekul (obrázek vytvřila AI ChatGPT 5.2)

A další argument je, že podle našich staletých zkušeností se každé medium (třeba voda) skládá z diskrétností (molekul vody) a každá částice (třeba neutron) se také skládá z diskrétností (kvarků). Nemůžeme do úvahy zahrnout entity na horizontu našeho poznání, třeba prostoročas nebo kvarky, protože u nich to nevíme. A z hlediska pravděpodobnosti na základě našich empirických znalostí, se z diskrétnosti také skládají. Teorie systémů uzavírá, že vlastnosti jakékoliv entity (pole, částice) jsou určeny jejich strukturou (třeba vlastnosti atomů jejich jádrem a elekronovými slupkami), a tedy, že musí být „pod“ nimi hlubší struktura. Třebaže si ji nemůžeme představovat tak mechanicky, jako tomu většinou bylo dosud. Viz třeba vězení kvarků, tedy fakt, že kvarky samostatně neexistují.

Proč je ale ve fyzice velmi častá představa strukturního konce světa, která je často označována slovem realita s významem ta pravá finální realita, nejskutečnější? Je to proto, že statisíce let existoval přirozený strukturní „konec světa“. Až zhruba do Galilea lidé měli jen přirozené smysly, neměli nic, čím by mohli vidět do větší hloubky, mohli vidět molekuly, viry apod. Statisíce let naráželi na to, že viděli jen prostým okem, a dalšími neozbrojenými smysly, což bylo velmi pevné omezení, takže si ještě dnes lidé většinou myslí, že existuje nějaký nepřekonatelný limit. Je to hluboko v lidské intuici, leč je to chybná představa. Stačí si uvědomit, že když jedeme autem, vidíme realitu, stejně jako jsou realitou atomy. Máme tady tedy dvě odlišné reality, což naznačuje, že ani jedna není absolutní a ta pravá, konečná.