Vrazi dětí a ti druzí

Opustil jsem zkušební místnost na klinice U Apolináře, kde se mi podařilo zdolat státnici z gynekologie a porodnictví, a plný dojmů mířil směrem k východu. Již na schodech ke mně doléhal tlumený hlas jako z románu Jméno růže. Dá se říci, že nějaký ten odpůrce potratů k oné překrásné novogotické stavbě již neodmyslitelně patří, jako žabičky, poskakující po nemocničním nádvoří na přelomu noci a rána. 

Po celou dobu stáže jsme měl možnost vídat dlouhovlasého pána s růžencem v jedné ruce a fotografií čehosi v ruce druhé. Na fotografii snad měl být znázorněn plod či ještě embryo po provedení potratu, patřičně tonoucí v krvi. Nedokázal jsem se ubránit pocitu, že uměleckost (a snad i umělost?) fotografie je velmi podobná fotografii jahody, padající z výšky do sametového jogurtu (stačí přehodit barvy). Nevím, kde dotyčný fotografii získal, ale k jeho cti nutno přičíst, že alespoň mlčel.

 Ten den, kdy jsem na dlouhou dobu naposledy opouštěl gynekologicko-porodnickou kliniku, stál u její brány jiný pán. Vypadal tak trochu jako rumunský duchovní, kterého jsem spatřil na jedné ze svých zahraničních cest. A skutečně, když jsem se dozvěděl, že pan Libor Halík je pravoslavným knězem, podobnost přestala být čistě náhodnou. Na rozdíl od dlouhovlasého pána bohužel zticha nebyl.

 "Kdo je vrah dětí, k tomu bude Bůh též krutý." "Kdo vraždí děti - otec, matka, lékař, zdravotnice - je prokletý." "Přestaňte vraždit děti nitroděložním tělískem. Přestaňte vraždit děti hormonální antikoncepcí."

 Kdo má zájem o skutečně srdcervoucí přednes, nechť si najde stránky pana Halíka a podívá se na jedno z videí. A teď popořádku. Je mi to sice šumák, ale měl jsem dojem, že Bůh je milosrdný. Dobrá, všichni se shodneme na tom, že by neměl být milosrdný k vrahům dětí. Jak se projeví jeho krutost? Prosím o vysvětlení. Dále je vidět, že bez viny není nikdo, ani otec, ani jakási blíže neurčená zdravotnice.

 No a to nejlepší na závěr, co dle mne jednoznačně diskvalifikuje tyto pány z jakékoli rozumné diskuze. Hormonální antikoncepce působí tak, že zabraňuje ovulaci. Tedy o žádné dítě se skutečně nejedná. Pan Halík má tedy zřejmě na mysli metodu postkoitální antikoncepce, která vlivem silné dávky hormonů podaných do 72 hodin po souloži zasáhne do hormonální regulace ženy a zabrání tak fázi vývoje plodového vejce. V této době sestává zárodek z několika málo buněk. Tedy, není to dítě a jediná premisa, kterou lze vytvořit je, že by to dítě jednou být mohlo - ale jen s určitou dávkou pravděpodobnosti.

 Naprosto oběcně lze říci, že do 12.týdne těhotenství je indukovaný potrat možný i na žádost ženy, mezi 12.týdnem a 24. týdnem jen ze zdravotní indikace ať již ze strany matky či ze strany plodu. Nicméně ani v pozdějších týdnech těhotenství není matka bez možnosti přerušit těhotenství, jedná-li se o zcela zjevně těžce deformovaný plod. Naprosto bez diskuze by měla být možnost provedení potratu v případě, že těhotenství je následkem znásilnění.

Nechci se zde pouštět do hodnocení situace, kdy indikací je rizikový zdravotní stav matky či plodu nebo kdy plod je postižen nějakou vrozenou vývojovou vadou. V prvním případě je dle mne potrat jednoznačně volbou, která by měla být k dispozici. V druhém případě se zase jedná o natolik individuální záležitost, že buď by nestačila kniha (a určitě má erudice) na její rozebrání nebo by nevyhnutelně došlo k hrubému zjednodušení problému.

Třetí možností je, požádá-li žena o potrat do 12.týdne bez zjevného zdravotního důvodu. Jedná se přirozeně o otázku velmi složitou a ve většině případů největší tíha tohoto rozhodnutí leží na bedrech samotné ženy. A ta má dle mého jednoznačné právo na svobodné rozhodnutí ohledně budoucnosti vyvíjejícího se zárodku. Tato žena totiž, na rozdíl od pana Halíka, má právo na zvážení, zda je ochotná podstoupit tak náročný a rizikový proces, jakým těhotenství je. Jedná se totiž o její tělo a určitě se nedá hovořit o rovnocenném postavení mezi matkou a (maximálně) 12.týdenním plodem. Nejenže je matka vystavena zásadním rozhodnutím ohledně zaměstnání (pan Halík toto asi řešit nemusí, když má čas vytrvale postávat před porodnickou klinikou), zároveň má těhotenství nezpochybnitelný vliv na její organismus. Říká se, že se mateřský organismus již nikdy nevrátí do stejného stavu, jako byl před porodem.

Nemyslím si tedy, že by snad matka věnovala méně péče dítěti jen proto, že ho nechtěla a bylo jí odmítnuto provedení potratu. To se může dle mne stát jen v řídkém procentu případů a nelze vyloučit, že by tam k podobnému vývoji nedošlo i u plánovaného těhotenství. Význam potratu vidím spíše na straně matky, která nese na svých bedrech celé těhotenství. A byť k tomu je svým způsobem předurčená, tak by měla mít alespoň právo si to nějak naplánovat - s tolerancí jednoho zaváhání (viz dále).

ALE! Nebyla by to ta správná kontroverzní otázka, kdyby neměla své "ale." Jednou se snad může stát, že žena otěhotní nechtěně a onen pár (partner je stejně vinen, jako žena) lze dle mne omluvit. Když vezmeme v úvahu, že šance na otěhotnění během ovulace a jednoho pohlavního styku je asi 16 %, tak je mezi námi určitě spousta lidí, kterým to někdy možná jen takzvaně prošlo. Inu, stalo se a shledá-li žena, že situace není příznivá pro narození dítěte, zaplatí si potrat a tato chyba je jakoby smazána. Žena platí za tuto nerozvážnost podstoupením určitého rizika během výkonu a zároveň rizika následné neplodnosti.

Co když se to ale stane podruhé? Při dnešních možnostech antikoncepce a její účinnosti by se to již dalo jednoduše považovat za hrubou nezodpovědnost. Co pak? Protože nejsem krvežíznivý zastánce potratů, zastávám názor, aby takováto žena zaplatila vyšší částku za provedení potratu a přebytek by byl věnován například perinatologickému centru, kde se starají o nedonošené novorozence. Tedy "nechceš své dítě - přispěj na jiné". No a zvýšíme-li množství potratů u jedné ženy na číslo 3, tak zde bych klidně již provedení odmítl.

Problém totiž netkví jen v rovině důvodů, zda to ženě má být povoleno. Otázka je totiž také taková, co by se dělo, kdyby jí to povoleno nebylo. Jednoznačně by došlo k vzestupu tzv. kriminálních potratů a mysleme si o těchto ženách cokoliv, byly by ohroženy většinou více, než si ve své zoufalé situaci zasloužily.

Chtělo by to ale nějaké řešení, protože potrat by měl být brán až jako taková záchranná brzda v případě, že došlo k selhání jednotlivce (či dvou jednotlivců). Myslím si, že by se měl pan Halík zabývat spíše prevencí a hovořit s dětmi či dospívajícími o možnostech a zodpovědnosti v sexuálním životě. Nemyslím si totiž, že se najde mnoho žen, které berou zákrok, jako je potrat, na lehkou váhu. Najde se ale spousta žen a mužů. kteří berou na lehkou váhu samotný sex či možnost otěhotnění. S těmi je potřeba mluvit více než s ženami, které jistě po těžkém uvažování dospěly k takto složitému řešení.

Na závěr vyslovím přesvědčení, kterým tak trochu popřu celý tento článek. O potratech by dle mne měly mít právo rozhodovat výhradně ženy. Určitě ne pan Halík, který tuto otázku zjednodušil do několika demagogických frází a rozhodl se obtěžovat život mimo jiné i těm ženám, které docházejí na gynekologicko-porodnickou kliniku v jedné z nejsložitějších situací svého života - v situaci, kdy jsou nositelkami poškozeného plodu - a chtějí odbornou radu. Ne hulákání pod okny.