Jak jsem zachraňoval člověka

Jedu si takhle nedávno „kolmo“ na chalupu,když najednou, kousek před obcí Milevsko v jižních Čechách, spatřím ležet na vedlejší silničce chlápka. Napřed moje netrénované tělo mělo tendenci ulehnout vedle něj a spočinout na asfaltu v jedné generalizované křeči, pak se ale probudil duch medika a ten rozhodl jednat. Zaregistroval jsem akorát dvě projíždějící auta a v jednom z nich maminku, ukazující dětem onu zajímavou věc - pán ležící na asfaltu. Tatínek jim samozřejmě ochotně zpomalil. 

Jistě vás napadne, že takový medik to má v podobné situaci jednoduché. Po pěti letech na lékařské fakultě ovládá všechny život zachraňující postupy a ještě navíc je schopen v několika vteřinách vyjmenovat všechny stavy od nejčastějších po vzácnější, diagnostikovat je a podat patřičnou terapii. Asi takhle - jsou mezi námi i takoví. Za pět let jsme mohli dvakrát "resuscitovat" umělého panáka a naše zápočty a zkoušky z první pomoci či intenzivní medicíny se utápějí v teoretických rozborech tak specifických situací, v nichž se pán na asfaltu zdaleka nenacházel - on prostě jen ležel.

Takže zpět k panu Neznámému. Ležel tam naprosto smířeně, přikrytý slámou a s rozepnutým poklopcem. V dálce se zjevovalo mezi stromy pár domků a to vše evokovalo finální záběry z filmu „Je třeba zabít Sekala.“ Ne, že bych měl tolik času na kochání se, to vás napadá často až ex post.

Na oslovení nezareagoval, na šťouchnutí taky ne. Inu, zjistil jsem přítomný tep a koneckonců i hrudník se trochu vlnil. Alespoň že tak. Zkusil jsem bolestivý podnět a nic. Zvýšil jsem hlas a štípal pána do ucha. Nic. Poodkryl jsem slámu, zda snad není zraněn. Raději jsem ještě hmatal tep, protože jinak nic nenasvědčovalo životu.

Mezitím, co jsem volal záchranku, projelo pár zvědavých aut a v předtuše, že vše je ve správných rukou, pokračovala nerušeně dál, vstříc večerním zprávám - beztak se podrobnosti dozví z nich. Dispečerce záchranky jsem podal skutečně fundované hlášení a zřejmě jsem působil natolik důvěryhodně, že se mne i zeptala, co si myslím, že pánovi asi je. Připustil jsem možnou opilost (byť jsem při vyšetření nic necítil) a na druhé straně telefonu byla cítit velká úleva: „To my tam teda nepojedem..předáme to policii a kdyby se jednalo o něco vážného, oni nám dají vědět."

S pocitem, že času v jižních Čechách je asi vždy dost, řekl jsem částečně pánovi a částečně i sám sobě: _"Tak přijede policie!" Kdybych mu snad aplikoval ampuli adrenalinu, nemohl bych být překvapen nějakou reakcí. Jenže slovo policie má v sobě zřejmě adrenalinu dostatečné množství na to, aby se pán posadil a rozhodně pronesl: _"Tak to ne, to já du dom."    

Musím vám říct, že jsem byl zklamán. Chtěl jsem mu říct, ať si zase lehne a ještě počká, když už si pro něj jedou, jenže vypadal dost rozhodně. Do toho telefon a volají policisté. Zeptali se mě, jestli mají jezdit. Během několika minut jsem velel záchrance a policii najednou. „Budeme tam tak za hodinu, ale to se vám asi nechce čekat.." pauza. Přerušil jsem trapné ticho a ujistil je, že slovo policie zapůsobilo na domněle mrtvého jako čpavek pod nosem. Obrovská úleva na druhém konci drátu: „Pokračujte tedy v cestě, cyklisto." Napřed jsem si myslel, že nás pozorují zpoza nějakého křoví, když ví o mém kole. Pak mi došlo, že při povídání s dispečerkou záchranky jsem se vychloubal najetými kilometry - času bylo dost. Poděkoval jsem za povolení a jal se zpovídat pána již stojícího a setřepávajícího slámu. „To von byl ten asfalt takovej teplej, tak sem si lehnul a to víte..to je pak hned." Informace ne uplně k zahození. „Byli jsme se švárou dohodnutý, že až pojede z Milevska, tak mě tu vyzvedne," dodal hrdě a začal uklízet slámu ke kraji cesty, jakoby si ji tam schovával pro příště.

Pořád jsem se tupě ptal, zda mu tedy opravdu nic neni a on mne uklidnil, že pokud pojedu ještě někdy kolem, ať ho tam nechám ležet a jedu dál - asi jako to udělalo to auto s maminkou a zvědavými dětmi - zřejmě byli místní.

Pán se vydal směrem k domovu, vzdálenému prý asi 300 metrů a já vyrazil poníženě opačným směrem. Musím se evidentně ještě hodně učit, ale určitě jinde, než ve škole. 

PS: Někdy mám pocit, že při čtení časopisu Vlasta lze získat ucelenější medicíncké vzdělání než na lékařské fakultě. Asi před dvěma týdny jsem chtěl zachraňovat jednu kolabující slečnu v metru. Vrhl se ke mně takový ten hlídač obrazovek z kukaně a na mou obhajobu: "Jsem medik v šestém ročníku!" Zareagoval: "A TY si myslíš, že to umíš líp než já?! Já to tu mám na denním pořádku." Bylo to k vzteknutí, ale něco na tom asi bude..