Migranti. Ještě před dvěma roky bychom nad tímto slovem nejspíš pokrčili rameny. Našinec by si maximálně vybavil restauraci na rohu, kde je od „migranta po Česku“ k mání za cenu vpravdě lidovou naložený talíř smažených nudlí.
O dva roky později ze stejného slova mrazí. Dnes a denně k nám připlouvají další migranti (do Evropy) a zprávy (do našich schránek, monitorů, obrazovek a reproduktorů), jak jsme na toto katastrofálně nepřipraveni.
Řekněme si to na rovinu. Příliv migrantů do Evropy se neudál jen tak zničehonic. Koneckonců vždy, když se na různých místech světa odehrávají nějaké konflikty, dochází k jevu, kterému můžeme říkat prostě „škatulata, hejbejte se“. Jen na počátku tohoto tisíciletí bylo na evropském kontinentu více než 25 milionů cizinců. Tento jev tedy rozhodně není nový. Jenže právě nyní se děje něco, co se může stát pomyslným bodem zlomu pro další vývoj Evropy a tedy i Česka.
Naše slavná Evropská unie, která během posledních deseti let řeší galaktické problémy typu „zda používat 800 wattový nebo 600 wattový vysavač“, nebo „zda deset milionů lidí, žijící v kotlině kdesi mezi Vídní a Drážďany smí říkat rum něčemu, co není vyrobeno z cukrové třtiny nýbrž z bramborové natě“ (třtina v tom divném kraji neroste), totiž nemá jednotnou imigrační politiku. Za celou dobu své existence ji ještě nestihla projednat, odsouhlasit ani si ji mezi sebou (rozuměj jednotlivými členskými státy) diplomaticky vyjednat.
Tato nejednotná imigrační politika způsobuje, že státy přijímají běžence za nestejných podmínek. Tyto podmínky se časem vytvořily do systému asimilačního, do systému diskriminačního či do systému multikulturního. A tak zatímco tzv. multikulturní systém mají Švédsko a Nizozemsko, asimilační systém má Francie a diskriminační systém, kdy imigranti nemají přístup ke všem pravidlům veřejného života, má třeba Švýcarsko nebo státy Blízkého východu. Jednoduše řečeno, je v tom pěkný binec, paní Dymáková.
O tom, jaký to má především v posledních měsících důsledek, nemá cenu se rozepisovat, stačí si pustit rádio, televizi nebo vzít do ruky jakékoliv noviny. Problém je v tom, že veškeré náznaky budoucích problémů, které se začaly objevovat již před třemi lety tzv. arabským jarem slovutní politici v Bruselu, ale i jednotlivé vlády, hluboce podcenili.
V případě vlády české se dokonce jedná o hru na pštrosa dovedenou téměř k dokonalosti. A tak zatímco můžeme každý den z TV obrazovky téměř v přímém přenosu sledovat, jak se migrační vlna pomalu ale jistě valí od přímořských států dál do Evropy, česká vláda nás v další reportáži přesvědčuje o tom, že žádné informace o tom, že by se nám blížila nějaká vlna migrantů, zkrátka nemá. Tečka.
Je nepopiratelné, že během letošního roku se česká společnost zradikalizovala. Větší část v zásadovosti svých názorů, jedinci a skupinky skutečných radikálů i v jejich projevech. A vláda k této radikalizaci jenom přispívá. Svou liknavostí, zadržováním reálných informací a klamáním veřejnosti. Obyčejní lidé mají totiž strach. A ten strach je velmi odůvodněný: vědí, že mezi námi již žije poměrně velká skupina těch, kteří se integrovat nedokážou. A žádná vláda se s tím za téměř sto let existence Českého státu nedokázala vypořádat.
Nejsme národ rasistů. Jsem přesvědčený, že nejsme lidé, kteří jsou á priori proti každému, kdo je jiný. Máme ale špatné zkušenosti. A víme, že vláda tyto problémy řešit neumí. Demokracie se musí umět bránit, má-li přežít. Ve státě, kde se při nutné sebeobraně jako první zkoumá to, zda byla ona sebeobrana přiměřená, je ale „multi-kulti“ pohled na imigrantskou politiku cestou do pekel.
Stejně tak jako v Evropské unii, i u nás se všechno řeší tak, že se to nechá být, tzv. „vyhnít“. Teprve když daný problém expanduje, tak se s velkým zpožděním – a pod obrovským tlakem – řeší. A nutno podotknout, že ono řešení bývá zpravidla mnohem horší než to, které by mohlo být řešením na samotném počátku věcí. O čem mluvím?
Aktivisté a opoziční Úsvit již před dvěma lety poukazovali na problém, který dnes máme na talíři. Byli jsme označováni za xenofoby. Kdyby tehdy ministr Babiš navrhl uzavřít Schengen, jeho voliči by jej pravděpodobně vypískali. Dnes – přestože to je návrh správný – je pozdě a pozdní populismus nic nevyřeší.
Problém s uprchlíky je mnohem větší, než si myslíme a než se nám naše vláda v čele s premiérem snaží namluvit. Porodnost na světě roste geometrickou řadou – paradoxně však v zemích, jejichž obyvatelé v nich nechtějí žít. Evropa, v níž jsme byli zvyklí žít, končí. Vláda by si ale měla uvědomit, že vyhýbání se problémů je největším zdrojem a podněcovatelem velmi radikálních názorů. A jak jsme se mohli už nejednou v historii přesvědčit, od radikalismu je jen krůček – k válce. Ta v dnešní době může mít mnoho různých forem...
