Euroněmecko? Aneb kdo vlastně řídí Evropskou unii?

Je to tak, i když to asi jen málokoho těší. Ta "naše" slovutná Evropská unie dostává na frak už pěkně dlouho. Anebo je podkopávána cíleně ?

Už třetí rok, se na ni valí bez sebemenší přestávky jedna pohroma za druhou: imigranti, rusko-ukrajinský spor, imigranti, řecká insolvence a zase imigranti. Ještě, že máme tu „herdek babu“ Merkelovou, ona to za nás vyřeší…(nebo nevyřeší?)

Jinak by někoho mohlo napadnout i něco jako srovnání s deseti egyptskými ranami, které, pokud si dobře pamatuju, přišly prý za trest…Ale nechme konspirací, že?

Ono stačí, do jaké prekérní situace dostává celý starý kontinent tahle poslední imigrantská vlna. Nemyslím tím nyní v tuto chvíli ale prekérní situaci celkově pro občany států Evropské unie, nýbrž pro tisícovky bruselských úředníků, tichošlápků a představitelů tzv. evropské vlády.

V celé své nahotě se totiž během uplynulých několika měsíců ukázalo, že celá slavná Evropská unie je jaksi bezzubá a zubní protéza se zatím nějak nekoná. Ukazuje se, že i přes slavnostní proklamace o společném postupu při krizových situacích si v opravdové krizové situaci každý členský stát dělá to, co chce. Tedy hlavně ti mocnější - rozumějme tomu tak, že dělají spíš, co „uznají za vhodné“.

Trochu to připomíná grotesku. Němou sice ne, poněvadž slov létá vzduchem stále víc než dost, jenomže za nimi stále váznou nějaké ty konkrétní činy a skutky. A pokud se něco děje, tak bych to – pokud bych byl psychiatr – asi mohl nazvat, že se tak děje jaksi schizofrenně. Nejdřív všichni svorně nadávají Maďarům za plot, teď povolávají armádu. Ještě před dvěma týdny byli všichni uprchlíci Syřany, bojujícími o holý život, najednou je třeba odlišovat ekonomické migranty.

Nenapsal jsem do této chvíle nic nového, jen shrnul základní fakta, ale všimli jste si toho, že to, co jsem zde popisoval, vlastně není už ani tak práce Bruselu, jako spíš Berlínu? Že to, co tu kroutí kormidlem dalšího vývoje Evropy, není ani tak ta naše slavná evropská vláda, ale spolková kancléřka? A že zbytek Evropy vlastně jen větší či menší měrou vyčkává, až „co na to Frau Merkel?“

Je mi to líto, ale původní koncept Evropské unie, o které koncem čtyřicátých let minulého století v nacistickém zajetí snil lucemburský rodák Robert Schuman, se vytratil. A zbyla po něm hořká příchuť něčeho, co si pamětníci minulého režimu pamatují pod pojmem RVHP, neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci. Přitom samotný důvod vzniku EU byl přesným opakem toho, kde se nyní evropské společenství nalézá.

Byl to totiž přece právě francouzský ministr zahraničí Schuman, kdo po zkušenosti s nacistickým Německem dospěl k názoru, že právě trvalé usmíření s Německem může být základem pro sjednocení Evropy. Základní myšlenkou byla tehdy společná kontrola nad produkcí uhlí a oceli, neboli nejdůležitějšími surovinami pro zbrojní průmysl. Lidově řečeno, Schuman navrhl, že když nebude Německo moci kontrolovat svou produkci uhlí a oceli, nebude schopno vést další válku a neovládne Evropu. Oficiálně dohodnutým cílem evropské integrace se pak stala snaha vytvořit „Evropu národů“ podle jasných pravidel: Francií (Schumanem) stvořená, s Velkou Británií na periferii, Německem v roli finančníka a Paříží jako skutečným hlavním městem Evropy.

Až do pádu Železné opony se to dařilo. Novou etapu ekonomického lídra Evropy ale paradoxně odstartovalo rozšíření EU v roce 2004 o bývalé země východního bloku, včetně České republiky. A Německo se z role finančníka i díky své geografické poloze přímo uprostřed, stalo centrem nové Evropy.

A přestože žijeme v Evropě, která má stále ještě své vlastní teritoriální hranice, vlády a kultury, jedno je jisté: zatímco se Paříž snaží chovat jako hlavní město „jižní Evropy“, Britové si drží svůj ostrovní odstup a drží se své role hlavního partnera USA, z Německa se postupem času nepozorovaně stal evropský lídr. Tedy přesně to, co Robert Schuman před téměř sedmdesáti lety nechtěl. A tak se skoro vnucuje domněnka, zda bychom neměli Německo nazývat už třeba Spolková republika Euroněmecko?

Ne, nechci být obviněn z přehánění, jenomže pokud si zanalyzuji všechna fakta, výsledky, které se nabízejí k charakteristice současné Evropské unie, nejsou vůbec veselé.

I proto se nelze divit tomu, že zřejmě jen málokdo z občanů Evropské unie zná jméno současného předsedy Evropské rady. Kolik běžných občanů zná evropské ministry a úředníky?

Nejsme v žádné soutěži ani testu, ale i když si položíme otázku každý ryze soukromě, kolik z nás třeba ví, že komisařem pro uprchlíky je jakýsi Dimitris Avramapoulos? Ano, jméno je řecké a tento muž skutečně z Řecka pochází. Z toho Řecka, kde tak fatálně nezvládli finance. A z té země, kde teď nezvládají ani migranty (?).

Víte, že ministryní zahraničí EU je jistá paní Frederica Mogherini? Pro změnu žena z Itálie. Pokud vám toto jméno ihned naskočilo, gratuluji, jste přesně v obraze, a tak si možná ještě vzpomenete i na předchůdkyni této ženy ve funkci, baronku Catherine Ashton? Troufnu si ale říci, že takových lidí nejen v České republice, ale i celé Evropské unii, bude opravdu jen pár. I to o něčem svědčí.

Pod tíhou událostí, které se téměř vůbec nebo značně pomalu a nedostatečně řeší, se nedá nikomu vytknout otázka: Na co máme v Bruselu a ve Štrasburku tolik úředníků a politiků, (které většina občanů skutečně asi ani nezná) když „hlavními ovladači“ Evropy jsou vlastně stejně jen Německo a Francie. Tedy pardon, spíše vlastně teď už možná jen to Německo...

A tak, jak už jsem výše zmínil, původní koncept EU se nejen dle mého mínění zcela vytratil. Unie už není ani dvourychlostní – míněno odlišením starých a nových členských států. Těch levelů mezi stávajícími členskými zeměmi je už čím dál víc. Po malých zemích je jen vyžadováno, aby stále více byli již jen jakýmisi vazaly.

To, co jsem napsal výše, je tím nejpádnějším důvodem se vážně zamyslet nad tím, zda EU plní to, co jsme od ní na počátku očekávali. A také zda, a pokud ano za jakých podmínek, jsme ochotni v ní zůstat?