Církevní obchodníci s deštěm

Čtyři pětiny obyvatel České republiky se i více jak rok po rozhodnutí dát zelenou církevním restitucím stále nedokáže smířit se způsobem, jak velkoryse hodlá stát duchovním přilepšit. A není se zase tak čemu divit. I při letmém pohledu do již stávajícího financování církví se totiž obyčejnému člověku, který používá zdravý selský rozum, musí zdát, že i v tomto ohledu u nás platí okřídlené orwellovské přísloví „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“…

Vezmeme si za příklad tu největší církev u nás, římskokatolickou. Státní příspěvek na hospodaření jejích duchovních činí každý rok téměř jednu miliardu korun.  Při pohledu na její výroční zprávu však na první pohled zarazí jedna věc: devadesát procent státní dotace totiž putuje na mzdy jednotlivých církevních „zaměstnanců“.  Přestože bychom mohli mít tisíc a jeden důvod se domnívat, že utratit devadesát procent státní dotace za mzdy je – slovy správného křesťana – nemravné, zastánci takového směřování veřejné podpory namítají, že dotace jsou určeny právě k těmto účelům. Do „nebe volající“ je ale následné porovnání postupného  navyšování mzdových nákladů na jednotlivé „zaměstnance“ římskokatolické církve a valorizací průměrné české mzdy v letech 2010 a 2011: během těchto dvou let totiž církevní představitelé navýšili výši svých mezd o plných 75% ! Jen pro srovnání: valorizace průměrné mzdy se v roce 2011 nekonala, česká vláda ji s odvoláním na ekonomickou situaci smetla ze stolu.  Zdá se vám to neuvěřitelné? Je to ale bohužel tak. Kupeckou matematikou, která má své „známé“ právě v oněch výročních zprávách, tak nakonec dojdeme k výpočtu, že průměrná mzda lidí, placených církvemi ze státní kasy, se pohybuje kolem čtyřiceti tisíc tzv. „superhrubého“,  což činí cca 30 tisíc korun hrubého. Poněkud dost na ty, jejichž životním krédem by mělo být především bohatství ducha.

Dokonce i představitelé zahraničních katolických řádů se domnívají, že tuzemské restituce církevního majetku nepřinesou českým církvím nic dobrého: namísto duchovní roviny se budou církve zaměřovat na správu restituovaného majetku, a ze služebníků božích se tak stanou obyčejní obchodníci.  Do počátku letošního března už přitom požádaly české církevní společnosti v rámci restitucí o vydání 1810 staveb a více než 107 tisíc pozemků. Kromě lesů a polností požádaly církevní společnosti také o vydání řady památek, mezi jinými například o kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, hrad Bouzov, klášter Porta Coeli v Předklášteří, Sázavský klášter a zámky Týniště, ve Žďáru nad Sázavou či v Kroměříži. Sečteno a podtrženo, stát by měl církvím vrátit majetek za zhruba 75 miliard, dalších 59 miliard pak dostanou během 30 let, navíc navýšený o inflaci.

Některá církevní vyrovnání jsou navíc jak z jiné planety: v rámci navrácení majetku tak například přistane na pomyslném bankovním účtu Církve Apoštolské více jak miliarda korun. Tato církev byla přitom registrována teprve v roce 1989 a počet jejich členů je alespoň dle oficiálně dostupných informací čítá 5000. Tuto miliardu získá tato církev coby „majetkové vyrovnání státu za křivdy, spáchané minulým režimem“ od daňových poplatníků, z nichž mnozí se svých restitučních práv v boji se státem ani po 66 letech nedomohli.  Zaplatí ji potomci těch, kterým stát po Únoru 1948 sebral vše, ale jimž z jejich majetku, který jim byl ukraden úplně stejně jako církvím, nedal dodnes ani korunu. A tato miliarda půjde také z kapes úplně obyčejných lidí, jejichž rodiny neměly nikdy nic, a kteří o desetinky procent inflace ke svým platům bojují se státem každý rok.

Námitky, že církev se bez navráceného majetku a peněz finančního vyrovnání neobejde, jsou liché: církev by samozřejmě fungovala i dál, stejně tak, jak funguje již po staletí. To jen někteří její představitelé (a troufám si tvrdit, že i politici) by se museli oddat skromnosti a existovat třeba po vzoru svých kolegů v zahraničí, kde je zvykem a tradicí zároveň, že církve žijí především z podpory věřících.

Z české Katolické církve se naopak v poměru s ostatními zeměmi stane nejmajetnější římskokatolické církve na světě.  Stane se jedním z  největších majitelů lesů, pozemků a snad i budov, ale nikdo neví, co přesně bude s tímto majetkem vlastně dělat. Nikdo neví, jaké záměry s tímto bohatstvím duchovní mají. Jisté je jen jedno: jsou to obchodníci s deštěm.

Restituce neznamená navrácení majetku, ale navrácení do původního stavu. V původním stavu církevní subjekty neměly neomezené vlastnictví, s užívaným majetkem nemohly nakládat zcela svévolně. Nyní jim tuto pravomoc velkoryse ( a neoprávněně ) nabízí již schválený zákon.

Uvidíme velmi brzy, zda obchodníci s odpustky a s deštěm nakonec nebudou i obchodníky s pozemky....jestli nám tak náhodou nebude tentokrát pršet pro změnu do nebe .....