Jak jsem si cestou do Krkonoš i zpět pošmáknul

Gurmánský zážitek z putování po silnici číslo 16 z Nové Paky směrem na Trutnov byl tak hřejivý a nezapomenutelný, že mě nutí se o něj podělit. Proto o něm píši.

Zmíněná asfaltová komunikace se mimojiné provléká také obcí Čistá u Horek. V ní těsně při silnici stojí Penzion u Červinků. Klasický rodinný podnik z venku nijak mimořádně nevypadá, ale je opravdu oázou žíznivých i hladových poutníků.

Lokál pestře zdobený relikviemi z běžného tuzemského života uplynulého půlstoletí napovídá, že to není tuctová občerstvovna. Například jsou tady v dlouhé řadě srovnané krabičky od zápalek nebo nad výčepem přišpendlená kompletní plejáda československých bankovek v jednadvacátém století již neplatných. To by samo o sobě na kouzlo mimořádnosti nestačilo. Příjemná je domácká atmosféra, která člověka obestře hned při vstupu. Ovšem nejúžasnějším zážitkem je podávaná krmě.

Ve středu uprostřed ledna roku 2009 jsem kolem Penzionu u Červinků projížděl s cílem v Horním Maršově. Krátce po poledni jsem tam zastavil na oběd. Selská pečeně byla lahodně šťavnatá a v množství pro vyhládlý organismus zdravého člověka. K tomu hromada zelí a špalíčky z bramborového těsta posypané osmahnutou cibulkou.

Už ve chvíli, kdy jsem odjížděl a měl stále na jazyku chuť selské pečeně, byl jsem rozhodnutý zastavit se i na zpáteční cestě. A učinil jsem tak. K večeři jsem si poručil španělského ptáčka s houskovými knedlíky. Masový závitek měl dospělé rozměry a náplň se všemi příchutěmi, jak jsem zvyklý od maminky.

Oběd i večeři mi naservírovali na talíři rozměrů kola od trakaře. Pokaždé jsem jídlo klasické české kuchyně zalil plzeňskou dvanáctkou, neb jsem řízení přenechal kamarádovi a cestou domů vážně přemýšlel o tom, že by nebylo vůbec špatné v Penzionu u Červinků prožít část dovolené. Když ne úplně celou…