Sebevědomí životům vládne

Že ne? Ale ano…. Minimálně  životům, když už ne světem… Hladina sebevědomí, u mě osobně  pravidelně stoupající a klesající, cvičí  s mým životem, jednáním a konáním, jako vítr s vlajkou. Ale moc nepochybuju o tom, že je to tak u drtivé většiny všech, nejen žen. A gratuluji těm, kterým tato část psýché nezasahuje do života tak, jako mě.  Dám ale ruku do ohně za to, že je to podobné u všech ženských. Dámy?

Do nedávné doby jsem svoje sebevědomí hledala v prachu u cesty. Díky „báječné“ výchově mých rodičů (nic neumíš, jsi k ničemu, podívej na toho a podívej na tu…) mě do dospělosti doprovázely všechny  možné vlastnosti, jen ne sebevědomí. Nula. Nic. Bod mrazu. Až jednou, náhodou jsem potkala ve věku okolo 20 let zralou dámu, která mě pár větami  sebevědomí poněkud zvedla: „Nehrb se, usmívej se, zatáhni břicho, nedělej si linku pod očima, poslouchej a vnímej dobře, co ti jiní říkají  a svět ti lehne k nohám…“ Poslechla jsem. Jen těch pár vět. Stačilo to. Nelehnul, ale byla to pro mé sebevědomí škola života, protože se děly události a moje bytí nabralo trošku jiný směr. Sebejistější směr.

Dnes?   V mém pokročilejším věku? Co si budeme povídat. Aktuálně není třeba dobré přítelkyně. Stačí sledovat proslov některých poslanců ve sněmovně a sebejistota jde vzhůru jako startující Boeing. Kdeže je sebevědomí těch, kteří dříve kázali v poslanecké sněmovně, lomili za mikrofonem pravou ruku a žili na účet nás všech? Když  cestují na krátkou dovolenou v poutech a s ozbrojeným doprovodem? V Litoměřicích…

Život šel dál, sebevědomí mé osoby se ustálilo na snesitelné úrovni, už jsem se jen tak leckým nenechala zadupat do země, ponížit a poplivat natolik, abych si nemyslela něco o zadní části těla a neuměla hrdě, se vztyčenou hlavou a po pár teplých a vřelých slovech odpovědi, odejít středem… Naučila jsem se mluvit bez červenání, stát bez hrbení a nechat se urazit jen od intelektuála. Ale všechno chtělo svůj čas.

Spokojenost sám se sebou – to je asi sebevědomí. K tomu jsem postupem času došla.

Nejde  podle mě o velikost ňader, typ vozidla, které mi říká paní, počtu zahraničních dovolených za rok a stavu konta. Tak to nastavený nemám. Ale někdy mám v této souvislosti pocit, že je okolo mě hodně moc spokojených, ba přespokojených lidí, nejvíc v okamžicích, kdy moje sebevědomí dostává na zadek. Třeba v zaměstnání. Známe to všichni? Nejspíš ano. Známe.  Nemáš vlivné známé? Nejsi příbuzný mocných? Kamarádíček? Sestra, švagr, příbuzný? Nehraješ se správnou osobou tenis nebo golf? Můžeš se snažit, jak chceš… Plýtvat energií, pracovat za dva.. Nejsi nic, a sebevědomí jde kam? Na výlet…

A ještě jedna pravda, a tu si dámy musíme otevřeně přiznat: naše sebevědomí se pravidelně uchyluje ke kulminacím! Zákeřňák…V obou směrech, nahoru dolu, v období menstruačního cyklu, a pravda pravdoucí, souvisí to i s počtem dosažených orgasmů za výše popsané uplynulé období. Je to tak, že? Bůh ohraňuj všechny okolo nás, kdo jsou nuceni sledovat naše pravidelné střídání nálad a duševních pochodů souvisejících bezezbytku se sebevědomím! Jednou nahoře, usměvavá princezna, podruhý „nemluv na mě, jde ti o život“… Je to tak!

Takže jak je to teď? Aktuální stav sebevědomí u mě?

Dík. Fajn. Dovolená skvělá, tělo odpočato, co se do něj vešlo.

Děti? Nezlobí…

Muž? Báječný!

V práci? Bez komentáře….

A to „ženské“ sebevědomí? Díky za optání.

Velké díky tomu mladíkovi v černém mercedesu, který dnes zastavil v zastávce autobusu, vystoupil a pozval mě na kávu. Díky Ti, sympatický chlape. Nabil jsi mě na pár dnů, možná týdnů dopředu. A odpusť, že jsem Tě odmítnula…Tvářila jsem se jako pitomec…bylo to nečekané…

Mám teď díky tobě trošku „nabito“….

Je to prostě o sebevědomí…